Dva světy

Kapitola 21

Marcus
"Co to plácáš, jakou vizi?" Zeptal jsem se výsměšně, za což jsem schytal ode všech nepříjemné pohledy. Amy se postavila a zamračila se na mě. "Já nic neplácám, tohle je pravda, měla jsem vizi. A navíc..." Zmlkla nachvilku a točila se k Rafaelovi. "Rafaeli měl jsi pravdu. Viděla jsem jak se strhla bitva a my jsme se proměnili v něco a-a pak..." "Jsem tě zabil?" Otočila se na mě se smutkem v obličeji, a záporně zakroutila hlavou. "Takže ty jsi zabila mě"

"Pozor! Ona tě nezabila, jen je možné, že tě zabije" Řekl Gabriel a já už musel být vzteky rudý. "Zase chytrej promluvil" Zamumlal jsem si pro sebe a zasmál se tomu. "Hele já tě slyšel a nebuď drzý!" Teď jsem se začal smát naplno "Mluvíš jak moje matka" A to se zasmáli všichni, teda kromě Amy, ta se pořád tvářila jako by viděla ducha. Gabriel už chtěl něco namítnout, ale Michael ho přerušil. "Dobře, tak jsme se zasmáli, ale teď je důležitější ta vize. Amy, co jsi přesně viděla? A v co jste se proměnili?"

Šlo vidět že se jí do mluvení nechce, ale stejnak začala mluvit. "No stáli jsme tam s Marcusem naproti sobě s meči v rukách. Nevím jak, ale Marcusovi zbělaly vlasy a zčernaly oči. Pak jsme začali bojovat n-no a najednou to utichlo. Jako takové ticho před bouří. Pak jsme se ale proměnili v něco co na první dojem vypadalo jako nějaký poníci, ale nikdy nesuďte knihu podle obalu. Může to být něco hrozného, protože..." Povzdechla si a zase začala "Nejdříve se zdálo že to vyhraje Marcus, ale najednou jsem ho nějak přeprala a on začal padat. Pak se něco protrhlo, a už jsem ho neviděla..."

Všichni jsme na ní koukali jako na úplnýho blázna, ale i tak šlo poznat že se bojíme. Ano, musím přiznat že se bojím i já. "Ale... poníci? Jako vážně? To to nemohl být nějaký dinosaurus? Nebo vlk? Drak? Lev? To musel být zrovna PONÍK?!" Ups...já to řekl nahlas "Ehm...já jsem řekla že se to poníkovi podobalo, nikdo neví co to bude doopravdy." Řekla zaskočeně Am a já se málem studem propadl. "Mě to je ve finále jedno. Stejnak víme jak to skončí" Rozešel jsem se pryč, ale Michael mi položil ruku na rameno.

"Opravdu chceš v tuhle chvíli odejít?" "No a co jinýho mám podle vás dělat. Však umřu, tak se chci aspoň rozloučit." Sundal jsem jeho ruku z mýho ramena a už šel pryč. Tentokrát mi už nic nebránilo, tak jsem rychle vyšel z toho "chrámu" nebo nevím jak to nazvat, roztáhl křídla a skočil. Nejdřív jsem obrovskou rychlostí padal ale když jsem se blížil k zemi, tak jsem zpomalil. Spadl jsem do té propasti a už se těšil na domov. Přistál jsem a vyšel domů. Když jsem ale otevřel domovní dveře, asi se mi zastavilo srdce...