Dva světy

Kapitola 6

Marcus
Stáli jsme tam celkem dlouho, ale mě to bylo jedno. Jediné na čem mi záleželo byla ta, jejíž jméno neznám. Chvíli si mě prohlížela stejně jako já jí, ale pak jsme se zastavili u očí. Koukali jsme si vzájemně do očí a počkat...ona se usmála?! Hm...asi poznala že jsem tak trošku změknul. Ty jiskřičky mi tam však netrvali dlouho, spíš mě pohltila starost. Celá zbělala a zhroutila se na zem. Sice jsem ten nemilosrdný a krutý princ Podsvětí, ale pohled na ní ve mě způsobil takovou bolest na hrudníku. Nemohl jsem tam tak stát, tak jsem přeletěl jezero a přistál u ní. Nevím co mě to popadlo ani co jsem měl v plánu, ale chtěl jsem jí pomoct. Vzal jsem si jí do náruče, ale zavírala oči takže jsem se jí snažil udržet při vědomí. Mluvil jsem na ní, ale nijak nereagovala. Nemůžu říct že se mi ten pohled na ní nelíbil jo a ještě ty křídla co měla tak hebké jako hedvábí a stejné jako já..." Počkat...co to je?!" Začal jsem v duchu panikařit, když se kolem ní začala tvořit bílá záře. Nebudu říkat že jsem neměl strach, ale kdo by ho v tu chvíli neměl?! Sice vypadala nádherně, ale bledla. Pomalu a jistě se vytrácela a já tam stál s vykulenýma očima plných obav a vzteku, že nevím co se tu sakra děje. Když se vytratila úplně, všiml jsem si jejího pírka na zemi. S úsměvem jsem ho zvedl ze země a prohlížel si ho, když v tom mě přepadla neskutečná bolest hlavy a občasné bolestné bodnutí do hrudníku. Spadl jsem na kolena a držel se za hlavu, když jsem začal vidět rozostřeně a nakonec tmu.

Probudil jsem se na nějaké černé posteli s nebesy uprostřed pokoje. Byl sladěný do černostříbrna a občasnou červenou a žlutou, které tvořily plameny na zdi naproti mě a světla přes velké, černé a popálené závěsy taky moc nebylo. Nevím jak jsem se sem dostal, ale spíš jsem řešil kde to jsem. Zvedl jsem se z postele a šel ke dveřím co byli vedle postele. Vzal jsem za kliku a vyšel na dlouhou chodbu, ve které byli jedny dveře. No a co mě nenapadlo? Šel jsem do těch dveří. Ocitl jsem se v obrovitánské poloprázdné místnosti, ve které byly nějaké obrazy, pár sloupů, chlapík na trůně, nic zajímavého. Počkat...chlapík na trůně?! Ale ne...to je otcův, tudíž náš Podsvětský spojenec Azazel. "Ale, ale, ale. Tak už se princátko vyspinkalo?" Na to jsem se jen zašklebil a založil ruce na hrudi. "Jo, ale co chceš?" Vyprskl jsem na něj a pozoroval jeho vysmátý obličej. "Nojo, tak k věci. Nevím proč, ale dali mi na starost tě seznámit s informacemi o válce."

Tak jo, přiznám se že jsem byl trochu zmatený, ale...ehm...nikdo nic netušit...Nakonec jsem jen kývl a dal se do řeči. "Takže, řeknu ti to ve zkratce... existují dva vyvolení Andělé ze dvou světů a máme podezření, že jsi jeden z nich. No a jestli se legenda vyplní, tak nastane válka mezi Nebem a Podsvětím o nadvládu. Sice musí zůstat rovnováha, ale musíme taky občas Andílkům snížit ego, ne?" Zasmál se a já trošku s ním. Sice jsem pár věcí nechápal, ale snad mi je řekne. "A kdo je ten druhý? A proč mám být ten vyvolený já?" Trošku zvážněl a znova spustil " Zaprvé, ta druhá. A zadruhé, to se uvidí časem, ale kvůli tvým křídlům si to myslíme." Tak jo...ONA?! Nebude to ta dívka od jezera? " No tak ona no...a kdo to je?" Na to se zvedl a přešel ke stolu, na kterém bylo menší zrcátko. Něco zamumlal a pak se na mě otočil a usmál " Ale, tak naši vyvolení se už setkali, jo?" Zasmál se a zase si šel sednout. "Hele nemůžu ti odpovědět na něco, co ani nevím. Třeba to bude ta holka od jezera, ale taky nemusí. Ale už mi to vyklop!" Ale nee, já jsem takový idiot! Já jsem mu o NÍ řekl. Azazel jen mírně kývl, zasmál se a luskl. V tu chvíli mě obklopilo hejno vran a už jsem viděl jen tmu.
************
Ahojky.
Tak jo, je tu další kapitola. To jste nečekali, že? 😄
A jinak...co myslíte, skončí spolu? Bude to šťastný konec? Umře někdo?
Kdyžtak mi napište do komentářů, budu ráda 😄😉
HS.