Dva světy

Kapitola 3

Amy
Ještě chvíli potom co se to všechno tak rychle odehrálo, jsem tam stála a prohlížela se v odrazu vody. Napadlo mě, jestli bych tady mohla žít. No přece jenom žiju v takovém "bunkru" z listí a spadaných větviček stromů. Zajímavé bylo, že když jsem se koukla na Foxe tak jenom kývl hlavou na znamení souhlasu. Ale...ale jak mohl vědět na co myslím? Nakonec jsem to nechala jakžtakž být a dál se prohlížela v odrazu. Vypadala jsem jako nějaká Řecká bohyně s černobílými křídly. No není to pěkná představa? Žít s milující polovičkou a vládnout svým poddaným. A vlastně..." Foxi? Sice je to blbost, ale musím to zkusit. Hlavně se nelekni." Řekla jsem a klekla si před něj. "Musím se tě na něco zeptat. Je tu někde nějaké město, nebo nějaký lid?" Fox jen kývl hlavou a mě se v hlavě ozval nádherný mužský hlas "Ano je, milá Amy. A neboj se, to jsem já Fox. Každý Anděl co má svého pomocníka v podobě zvířete, s ním může komunikovat pomocí telepatie. Ale až od svých osmnácti. No a do toho spadají ještě lepší schopnosti, ale to se ti projeví časem. A nekoukej na mě tak." Řekl mi Fox a já si teprve teď uvědomila, že na něj koukám bez mrknutí s vyvalenýma očima. No tak jako...každý den se vám nestane že s vámi mluví váš dlouholetý milovaný společník. Probrala jsem se z tranzu a usmála jsem se na něj. "No, sice je to celkem těžké k pochopení, ale nějak to zvládnu. No a abych nezapomněla. Pomohl bys mi prosím najít to, ehm..." Nemohla jsem najít to správné slovo, protože přece jenom nevím kde Nebe začíná a končí a jestli je tu něco jako třeba město nebo tak. Fox se jen zasmál a začal odcházet pryč. Radši jsem se zvedla a šla za ním.

Šli jsme celkem dlouho lesem, ale bavilo mě když jsem mohla za sebou táhnout má krásná, obří křídla. Jo a taky ty zasněné pohledy Foxe, ty byly k popukání. "Víš že jsi snad ten nejkrásnější Anděl co jsem kdy viděl? Ani Afrodita, bohyně krásy není tak krásná." Neudržela jsem se a začala se smát. A nesměl chybět ani Foxův nechápavý pohled. "Promiň" Kuňkla jsem a šli jsme dál. Došli jsme až ke kraji lesa, kde byl úžasný výhled na město. "Asi bych ti měl něco říct" Zase se mi ozval Foxův půvabný hlas v hlavě a já jsem na něho kývla na znamení, aby pokračoval. "Nevím jestli jsi o tom někdy slyšela, ale mezi Nebem a Podsvětím existuje ještě jedna říše jménem Země. Na Zemi dohlížíte na podivná a v mnoha případech i hloupá stvoření, jménem lidi. Už od pradávna jste na ně dohlíželi a začalo se vám říkat Strážní Andělé. Nevím jak to u vás chodí, ale prý si najdete to své osudové stvoření a když zemře, vaším úkolem je ho dovést bezpečně na druhou stranu. Ale však záleží na jeho životě, zda se dostaví k Nebeské či Pekelné bráně. A teď musíme přes celé město aby jsme se dostali k Nebeské bráně a tam jsi se mohla jít kouknout dolů na Zem. Jo a nediv se, jestli se na tebe budou všichni koukat." Vysvětlil mi a zase se rozešel. Já jsem ještě stála na místě a vstřebávala informace. Všimla jsem si, že Fox už je celkem kus ode mě, tak jsem svižným krokem šla za ním.

Kráčeli jsme si to ulicema města a nechyběly ani zaujaté pohledy a šeptání na mou osobu. Občas jsem se trošičku začervenala, když se na mě koukali a zároveň usmívali strašně krásní kluci. Ale jak říkám. Jen trošilililililinku ;). Když jsme došli k bráně, začala jsem být nervózní. Za celou dobu co jsem dostala křídla, jsem ještě ani jednou nezkoušela létat. Podívala jsem se s obavami na Foxe, ale ten měl ten spokojený výraz který mu hrál celou dobu. Najednou se ta nejmíň dvacet metrů vysoká zlatá brána otevřela a já měla výhled na pár schodů, tvořené z mraků. Kývnutím jsem se rozloučila s Foxem a pomalu scházela těch pár schodů. Nevšimla jsem si že už pod posledním schodem končí pevná hmota a začala jsem padat. Ze začátku jsem byla zmatená, ale pak jsem roztáhla křídla a pod náporem vzduchu co šel proti mě, jsem se vyšvihla výš. Začala jsem se šťastně smát a pak jsem se ještě trochu proletěla. Něco mě tam dolů táhlo, tak jsem se vydala k těm záhadným stvořením. Hned jak jsem se snesla pod mraky, jsem dostala výhled na krásné město ve kterém bylo plno lesů a obří jezero které se třpytilo od paprsků zapadajícího slunce. Cítila jsem se jako nikdy. Když mě vítr hladil po tváři jako jedno z mých pírek na mých křídlech a ten výhled na celé město...no prostě nádhera. Nakonec jsem se rozhodla přistát u toho nádherného jezera. Přiletěla jsem k němu a stoupla si na molo, které jsem našla. Rozhlížela jsem se kolem, když jsem spatřila půvabného kluka s hodně podobnými křídly jako mám já.
**************
Ahojky.
Tak a je tu jejich shledání. No, zatím takové poloviční 😉
Jsem ale celkem zvědavá, jak se to bude vyvíjet. Vy taky? 😏
HS.