Všechny barvy světa

1.

Když jsem byla malá znala jsem každou pláž v mém okresu a věděla, kde jsou ty nejlepší vlny. „Strach je jen v tvé hlavě", to mi vždy říkával můj táta, jako malé holčičce, která se bála žraloků. Teď sedím ve svém Newyorském bytě ve čtyři ráno a mám strach. Strach jít na večírek mého kamaráda. Ten strach je tak velký, že ani čaj z bylinek na uklidnění mi nepomohl. Je tu tak velké ticho, až slyším svůj dech. Ticho v těchto případech dokáže být velmi hlasité a pohlcující alespoň mám čas přemýšlet o všem, co jsem mohla udělat jinak. Jediný důvod, proč se skoro každý den budím v tyto nekřesťanské hodiny jsou noční můry, kterým nedokážu utéct, jak moc bych chtěla. Budit se s perlami potu na čele, slzami na krajíčku a se strachem v očích nechce nikdo. Nikdy si tu noc neodpustím a tohle je asi můj trest. Velmi často se stane, že křičím ze spaní, a to se budí moje záchrana Tessa z vedlejšího pokoje, chodí mě vzbudit, utěšit a poté opět spát, ale někdy potřebuju, aby se mnou zůstala a ona zůstane. Bez ní bych byla ztracená, jediná ona ví celou pravdu avšak nerozumí, proč si nedokážu odpustit. Tomu já rozumím zcela jasně. S Tessou jsme vyrůstaly ve stejném městě. Teď žijeme ve svém bytě, pilně studujeme vysokou školu a snažíme se žít normální život mladých lidí. No ne vždy to vyjde tak jak bychom chtěly.

Sen být módní návrhářka mám od doby, kdy jsem dostala sadu sto kusů voskovek. Móda je pro mě něco, jak se vyjádřit ve světě, kde se slovně vyjádřit nemůžete. Pomalu si upiju z hrnku s velmi komickým nápisem, který jsem dostala od Tess. Vždy mi ráda kupuje vtipné dárky. A minulé narozeniny jsem od ní dostala hrnky s našima fotkami a velmi trefnýma popiskami. Hrnek, který momentálně držím v ruce má fotku ze silvestra, kdy jsem se snažila tancovat. Snažila jsem se tak dobře, až jsem spadla Tesse do náruče a obě jsme se tomu smály. Na fotce máme na sobě papírové čepičky s růžovýma třpytkami. Byl to ten samí rok, kdy se všechno rozpadlo. Nad fotkou je napsáno: Neumíš tancovat, ha ha."   Na těchto hrnečcích jsou zážitky, které nezapomenu. Nechává mě to však přemýšlet, kdyby byla možnost vymazat ty zlé momenty v mém životě, opravdu bych to udělala? Vždy se dostávám k závěru, že by bylo sobecké, a i kdybych chtěla mít alespoň pěti hodinový, ničím nerušený, spánek tak si ho asi nezasloužím.

Opět se porozhlédnu kolem sebe a jelikož mě nic užitečnějšího nenapadne, rozhodnu se, že nám udělám snídani, proto se vydám do kuchyně, kterou mám opravdu ráda a ráda v ní vařím a peču. Je krásná. Jsou zde květiny, které jsou po celém bytě. Jsou zavěšené na malých řetízcích ze stropu, na poličkách, jsou opravdu všude. Mají pomáhat proti špatné energii, ale tomu také přestávám věřit. Otevřu krémové dvířka a z bílé skříňky vytáhnu dva plytké talíře. Rozhodnu se pro omeletu s mozzarellou a rajčaty. Je to oblíbená snídaně, když doma nic moc není.  Když mám skoro vše hotové zaslechnu, jak se otvírají dveře Tessiina pokoje. Fialové vlasy se snaží zkrotit gumičkou, ale moc jí to nejde.

„Dobré ráno." Prohlásí rozespale a mne si při tom oči, které naznačují to, že by měla ještě spát. Sedne si na barovou židli a podívá se, co dělám a jakmile zjistí, že je to jídlo, velmi rychle svůj výraz změní. „Nazdárek. Dělám omeletu a v lednici je ještě pomerančový džus, tak ho prosím nalej. Přikývne a vydá se do lednice. „Od kdy jsi vzhůru?" Podívá se s výrazem, který už moc dobře znám. Moc dobře ví, že jsem vzhůru už dlouho, a je jí jasné proč, proto radši jen přikývne a povzdechne si. Nasucho polknu a sednu si vedle ní. Po čas jídla naše konverzace není o mé nespavosti. „Nechápu, proč mě se nikdy ta omeleta nepovede." Zakroutí hlavou a ona i já se společně uchechtneme, jelikož víme proč. „Tajné ingredience šéfkuchaře se neprozrazují!" Snažím se větě přidat francouzský přízvuk, který rozesměje nás obě. Všichni, kdo nás uvidí si řeknou ¨ano tyhle dvě se hledali¨! Jsme na stejné vlně myšlení, a to z nás dělá naprosto a nepřekonatelně skvělé spolubydlící. Nedokážu si představit bydlet s někým jiným.