Všechny barvy světa

5.

Ráno jsem se vzbudila na zvonění budíku v osm a byla jsem vděčná za osm hodin spánku. Věděla jsem, že Tessa v bytě už nebude, protože v pondělí má školu brzo. Ze židle u psacího stolu jsem vzala mikinu a přetáhla jsem si ji přes hlavu. Nepřekvapili mě fleky od barev. Bohužel skoro každá mikina má na sobě fleky po malování, ale překvapilo mě, že mé šedé tepláky nemají ani flíček. Mobil jsem si zastrčila do kapsy a s rozespalýma očima otevřela dveře. Musela jsem se chytnout za srdce, protože mě vyděsila postava sedící na barové židli. „Zatraceně, co tady děláš?" Zírala jsem nevěřícně na Keirama usmívajícího, jako sluníčko na hnoji. Proč mě Tessa nevzbudila a neřekla, že je tady? Sakra ničemu jsem nerozuměla. „Dobré ráno, omlouvám se za šok, ale jako omluvu nesu snídani a kávu." Zhluboka jsem se nadechla. Bylo moc brzy na to, abych se s ním o něco přela a zároveň mě obměkčil tím, že přinesl snídani. Bylo to milé gesto. Jenže jsem nevěděla, jak zareagovat. Byla jsem zmatená ze všech pocitů, které se ve mně probouzely. Smutek, vděk, strach. Radši jsem se v mých pocitech nechtěla dlouho rýpat. Ukázala jsem na koupelnu a snažila se ze sebe vykoktat srozumitelnou větu. „Jdu se zlidštit." S úsměvem přikývl. Myslím, že byl sám zmatený z mé reakce. Vyčistila jsem si zuby, rozčesala vlasy a namalovala se. To u mě znamenalo řasenka a zakrýt kruhy pod očima. Vycházela jsem s pocitem, že už bych se možná nelekla sama sebe v zrcadle a zahlédla jsem, že Keiram tam pořád seděl a upíjel ze svého kelímku. Já se rozhodla převléct do oblečení, za které se nemusím stydět. Z ramínka jsem vzala pastelově růžovou hedvábnou sukni, která mi končila nad kotníky. to doplnila tělovým topem, který mi těsně obepínal tělo. Přes top jsem si zapnula lososově růžový svetr, který mi končil v pase. Když jsem z pokoje vyšla nemohla jsem si nevšimnout, jak mě Keiram pozoruje. Znervózňovalo mě to. „Sluší ti to." Jeho slova mě nutila se červenat. „Děkuju. Jsi nějaký moc veselý na to, že je osm hodin ráno a vlastě, co tě vedlo k tomu mi donést snídani?" Vezmu si do ruky borůvkový muffin. Předpokládám, že ví od Willa, že jsou mé oblíbené. „No víš večer si nenapsala, kdy se znovu uvidíme, a tak jsem to vzal do vlastních rukou. Tessa s tím moc nesouhlasila, ale Will ji obměkčil." S úsměvem na rtech jsem kroutila hlavou. Bylo zvláštně hezké, že mě chce vidět tak brzy alespoň v tom nejsem sama. I přes to jako moc dobře vím, že si ho nezasloužím, ale jsem sobecká a má touha ho znovu vidět je větší. „Líbíš se mi, když si takhle po ránu rozespalá." Raději jsem se zakousla do muffinu. Když se rozhlížel kolem sebe po prostředí chtěla jsem vědět nad čím přemýšlí. „Tohle vše si malovala ty?" Poukázal na zeď, kde kolem televize byly obrazy různých velikostí. Mnoho mých abstraktních maleb. „Ne. Ty zvířata jsou od Tessy." Byly to kresby zvířat zarámované v černých rámech. Keiram ke zdi popošel blíže. „Tenhle je nádherný." Hlavou kývl k mém obrazu. Byl na něm zobrazen nahý pár. Muž objímající ženu. Nebylo jim vidět do tváře. Byla to velmi jemná malba, kdy jsem do bíle potřeného plátna zapracovávala jemné pastelové barvy, které jsem ztmavovala. Cítila jsem se jako nahá, když si prohlížel mé malby. Nikdy mi to nevadilo, když si ostatní prohlíželi mé malby nebo kresby, ale u Keirama je to jiné. Lidé si pod mým obrazem mohou představit, co chtějí, neznají mě, ale u Keirama to bylo, jako bych odhalovala všechna svá tajemství. „Dokázala bys namalovat i mě?" Vykulila jsem na něj oči. Jemu to přišlo vtipné. „Em..asi ano." Přešel ke mně, přesně tak blízko, abych zapomněla, jak se dýchá. „Asi nebo ano?" Snažila jsem do sebe nasát vzduch, ale jako by už v místnosti žádný nebyl. „Ano, ale... bylo by to těžké." Přiznala jsem potichu. „Proč těžké? Vidím na těch obrazech, že bys to určitě zvládla." „Protože by bylo těžké se soustředit." Vyslovila jsem toto přiznání skoro neslyšně a hned jsem toho litovala. Jemu to přišlo velmi zábavné. Pomalu se jeho ruce obmotali kolem mého pasu. Vykouzlil ten poloviční úsměv. „Neboj se byl bych oblečený, aby si se mohla plně soustředit." Chtěla bych mít jeho sebevědomí. „Oh bože. Já, ale ani nemyslela, že budeš nahý! Nevěděla jsem, že si exhibicionista." Jeho hruď se zatřásla smíchem. „Takže mě nechceš malovat ani třeba nakreslit oblečeného?" Zadívala jsem se mu do očí, z kterých sršela hravost. Ty jeho zlatavé jiskřičky se nedaly přehlédnout. „To jsem nikdy neřekla." Pomalu přikývl. „Tak mě napadlo, když jsi módní návrhářka, kolik máš tak oblečení?" Podívala jsem se na něj pohledem, který jasně říkal: To si se nezeptal. Má šatna byla místnost dva metry krát tři metry, a i přesto byla plná oblečení. „Viděl si někdy seriál Sex ve městě?" Jeho výraz mluvil za vše. „Nikdy. Proč?" Zasmála jsem se. „Protože kdybys ho viděl tak by sis uměl představit můj šatník." Tvářil se zmateně. „Takže asi velký šatník." Poznamenal si pro sebe. Můj mozek pořád nedokázal zpracovat, jak je možné, že je Keiram tady a se mnou. Je to hrozně zvláštní se probudit a myslet si, že přetrpím jeden večírek a půjdu domů. Já, ale potkala někoho, u koho cítím, jako by klíč konečně zapadl do správného zámku. Jenže znám ho tři dny a on neví zdaleka nic o mně a o tom, co vše jsem provedla. Mírně jsem se od Keirama odtáhla. Raději jsem si upila kávy. Pozoroval mě tím pohledem, který mě děsil. Byl to pohled, kterým se snažil vidět do mě. Bylo zvláštní snídat, když mě pořád pozoroval. nevěděla jsem, co od tohoto všeho očekávat, ale asi je nejlepší neočekávat nic tak se alespoň člověk nezraní a já se zranit nehodlám. Po snídani jsem si sbalila menší kabelku a skicák. Věděla jsem, že vše, co dnes budu potřebovat mám s sebou. Keiram jen potichu čekal, než se nachystám. Když jsme oba vyšli do výtahu, který mi přišel snad menší než včera. Stál přede mnou a mračil se do telefonu. Nechtěla jsem vyzvídat, ale kdybych mohla chtěla jsem se dotknout jeho tváře a zbavit ho všech starostí. Jenže to jsem se neodvážila, a proto jsem si ho raději prohlédla. Měl obyčejný tmavě zelený tenký svetr s černými džíny a koženou bundu. Teď když byl tak blízko uvědomila jsem si, jak moc vysoký byl. Když jsem se zadívala do jeho očí zjistila jsem, že mě pozoroval také. Najednou jsem si byla jistá, že ve výtahu došel kyslík. Lehce se pousmál a jedním krátkým krokem byl při mně a jeho prsty mi jemně přejel po tváři. Přestala jsem dýchat v momentu, kdy mi rty lehce přejel po těch mých, jako by jen zkusil, zda mu to dovolím. A já dovolila jenže tahle chvíle skončila, když se dveře výtahu otevřeli a zahlásil přízemí. Jen se uchechtnul a nechal mě vystoupit první. Jakmile jsme byli venku poznala jsem jeho jeep přede mnou. „Máme stejnou cestu Nio." Usmál se a otevřel mi dveře u spolujezdce. „Uh..ano vlastně jo." Asi jsem zapomněla, jak se mluví, protože on chtěl, abych seděla na tom prokletém místě. Srdce mi bušilo rychleji. Zhluboka jsem se nadechla a sedla si. Snažila jsem nevnímat Keiramův zmatený pohled. Ihned jsem se připoutala a křečovitě sevřela látku sukně. Je to jen cesta do školy Nio, bude to rychlá cesta. Když si sedl na místo řidiče a nastartoval auto myslím, že jsem na chvilku zavřela oči. „Navyo je vše v pořádku?" Vzchop se! Zvedla jsem svůj pohled na něj. Snažil se najít v mé tváři odpověď. „Jistě. Jen jsem se zamyslela." Pousmála jsem se na něj a snažila se rozptýlit. „Víš napadlo mě, jestli bys nechtěl v pátek přijít na večeři?" I jeho jsem se snažila přivést na jiné myšlenky. Na jeho tváři se objevil široký úsměv. „Chtěl a moc. Co máš v plánu dneska, chtěl jsem tě vzít někam na oběd?" Opravdu jsem mu chtěla říct, jak bych s ním ráda šla na oběd, ale věděla jsem, že dnes se musím věnovat jiným záležitostem. „Nevím asi nebudu mít čas. Musím si něco došít po hodinách a potom chci zajít do ateliéru malby, mám tam něco rozdělaného." Zatvářil se vážně. „Takže nebudeš mít čas na oběd třeba jen v atelieru?" Sakra byl neústupný a zvláštní bylo, že se mi to líbilo. „Ty se nevzdáváš, že?" Na sekundu na mě pohlédl. „Nikdy." Usmála jsem se. „Dobře na krátký oběd v atelieru si možná čas najdu." Levou ruku si přiložil na hruď, na místo, kde se nachází srdce. „To tvé možná mě ranilo jen, abys věděla." Vytvořil bolestnou grimasu a já se nezmohla na nic jiného než smích. Na ten moment jsem zapomněla, že sedím v autě na sedadle spolujezdce. „Ale neodradilo mě to natolik, abych se vzdal obědu s tebou." Jeho oči sledovali cestu, jen periferním viděním si všiml mého úsměvu a jeho reakce byla podobná. Lehce se mu zvedl pravý koutek rtů. Zanedlouho parkoval před areálem školy a já se musela otřást, protože jsem věděla, kdo tudy chodí a proč já chodila opačnou stranou i přes to, že jsem to měla dál k budově s atelierem a dílnou na šití. Jenže Keiram nic z toho netušil. Pomohl mi vystoupit z auta a já se snažila soustředit na něho. „Doprovodím tě, když mi řekneš kam." Vyrušil mě Keiram z přemýšlení. „Mh..ano..teda děkuju. Mám teď kresbu, takže ateliér." Snažila jsem se o úsměv. S pochybami se mi zadíval do očí. „Je opravdu vše v pořádku? Přijdeš mi duchem někde jinde." Sakra byla jsem úplně mimo, a to mě naštvalo. Naštvalo mě, jak strašně moc se bojím svých kostlivců minulosti a díky strachu jsem se okrádala o chvíle s ním, s Keiramem, s klukem, co má oči barvy jara. „Omlouvám se, jen.." Nevěděla jsem, jak pokračovat. „Promiň je toho teď hodně." Podívala jsem se na své boty. Jemně mi zvedl hlavu, aby se mi mohl zadívat do očí. Opět se na mě pousmál a já zjistila, že tenhle jeho poloviční úsměv začíná být můj oblíbený. „Neomlouvej se, jestli jdu na tebe moc rychle stačí říct, nechci, abys mi utekla." Zpozorněla jsem. „Ne! Nejdeš! Líbí se mi tohle tempo." Uchechtnul se. Uvěřil mi a pro sebe si zašeptal jen tiché slovo na souhlas a vedl nás k atelieru malby. Zhluboka jsem vydechla, když jsem si sedla na židli u malířského stojanu. Děkovala jsem snad všem bohům na světě, protože jsem nikoho nechtěného po cestě nepotkala a já byla tak ráda, tak zatraceně ráda. Keiram mi jen u vchodu připomněl oběd a běžel na svou hodinu. Nemohla jsem se nepousmát při myšlence na něj. Jenže já si opravdu nedokázala představit moment kdy potkám svého kostlivce minulosti. Ten den nesměl nastat. Zapípal mi mobil v dlani.