Všechny barvy světa

4.

Jako kdyby mě zasáhl elektrický proud do zad, až tak rychle jsem se posadila. A po uvědomění, co se právě stalo se mi spustily slzy z očí. Nikdy se necítím tak osamocená, jako v tyto chvíle v noci, kdy ještě pořád vše a všichni spí. Nechci na to myslet, ale je to těžké, a vědět, že tady pravděpodobně zde probrečím dalších pár hodin do doby, než do mého pokoje proniknou první paprsky ranního slunce, protože mám teď tak hrozný strach. Nejde na to přestat myslet. Jako by mě vše v mé hlavě vracela k té noci. Přitisknu k sobě polštář a pěvně sevřu víčka k sobě v očekávání, že tyhle pocity zmizí, že zmizím já. Jenže se to nestalo, stal se přesný opak pocity osamění a strach se prohloubily. Vždy, když jsem se posunula o milimetr dopředu, tyhle noční můry si mě přitáhnou zpátky na místo, kde jsem začínala. Prášky na spaní jsem odmítala, protože jsem pak byla celý den nemožná. Když mi mobil hlásil, že je teprve pět ráno, měla jsem chuť ho hodit o zem. I přes to, že za to telefon nemohl. Tak moc to bolelo. Nic z toho, co se mi přihodilo nebyla náhoda. Jedna nehoda a na tu se nalepilo dalších několik momentů v mém životě na, které bych chtěla zapomenout. Přebarvit je na bílo a začít znovu. Jenže to nebylo v mé moci a ani nikoho jiného. Mé slzy mi stékaly po tvářích, až jsem se divila, zda je možné a zdravé vyprodukovat tolik slz. Silně jsem k sobě přivřela víčka a zhluboka dýchala. Mělo mi to pomoct, ale nemělo to žádný účinek. Chtěla jsem křičet, a to jsem i udělala. Začala jsem křičet do polštáře. Jako by mě to mělo zbavit vší bolesti a nočních můr, ale jediné, co to udělalo bylo, že mi Tessa vběhla do pokoje a s vystrašenýma očima se mnou třepala. „Nio, klid byl to jen sen." Hladila mě po vlasech a šeptala mi tuhle větu. Jenže já kroutila hlavou. „Nebyl to jen sen." A v tom momentu se můj pláč spustil na novo. Přitáhla si mě k sobě a nic neříkala. Protože věděla, jak moc velkou říkám pravdu. „Nio to bude dobrý." Zavzlykám. „Kdy?" Podívala jsem se ji do tváře. Viděla jsem, jak jí to bolí, protože nemůže odpovědět. „Nio to já nevím. Jenže třeba pomůže, když ti řeknu, aby ses chytila těch hezkých momentů a když ti bude nejhůř musíš si na ně vzpomenout. Nemůžeš mít dobré bez zlého a zase naopak." Podala mi z nočního stolku kapesník a já si utřela slzy. „Zkus zase usnout. Zůstanu tady s tebou." Snažila jsem se o úsměv i když v té tmě to nebylo vidět. „Děkuju Tesso." Stiskla mi pravou ruku na znamení, že ví. „Jsme v tom spolu." A opravdu jsme byly. Pomalu mě zmohl opět spánek. Probudilo mě až mumlání hlasů z vedlejšího pokoje. Bylo už světlo a Tessa už tady nebyla. Hrozně mě bolela hlava, ale není, čemu se divit. V triku a teplácích jsem vyšla z mého pokoje a viděla jsem záda Tess a Willa. „Nemůžu nic dělat Wille. To mě hrozně vytáčí." Zavzdychala Tessa a Will si ji přivinul k sobě. Bylo to tak intimní gesto. Nechtěla jsem je takhle rušit, ale jejich rozhovor nebyl určen mě. „Ahojky lidi." Řekla jsem potichu. Oba se na mě otočili. Tessa s vyděšeným výrazem v očích a Will s obavami. „Dobré ráno Navyo." Potřebovala jsem prášek na hlavu, a tak jsem se vydala do kuchyně, kde jsem zapila prášek vodou. „Bolí tě hlava?" Přikývla jsem na odpověď Tess otázky. „Máš hlad? Přinesl jsem vám muffiny." Vřele se na mě usmál Will. „Díky Wille, to je milé." Poděkovala jsem, ale popravdě jsem hlad neměla. Vůbec jsem neměla chuť k jídlu. Raději jsem nechala Willa s Tessou o samotě a šla do koupelny. Opláchla jsem si tvář studenou vodou. Nemalovala jsem se jako moje vrstevnice, a proto jsem si jen vyčistila zuby. Will s Tessou se zrovna něčemu smáli, když jsem se ocitla v jejich zorném poli. „Navyo dal jsem Keiramovi tvé telefonní číslo, snad se nezlobíš." Mrkl na mě. Já zůstala stát zády k nim s rukou na klice od mých dveří. „Ehm..jasně, v pohodě." Dnes mám na práci došít klientce šaty na ples, takže musím sebou pohnout. Byly to dlouhé splývavé šaty, které končily přesně na zemi. Spadlé rukávy se tvořily do rukavic. Byly to velmi minimalistické šaty z bílého saténu, kde by mohla být každá chyba vidět. Je potřeba preciznost. Potřebovala jsem na šaty ručně přišít skrytý zips, a to by měla být má práce alespoň na hodinu. Proto jsem se dala do práce. Šaty jsem sundala z šicí panny a s nimi jsem si sedla do křesla, které jsem měla v rohu mého pokoje. Nechtěla jsem myslet na mé noční můry a tohle mě pokaždé zachránilo. Jenže v momentu, kdy jsem navlékla bílou nit na jehlu mi zapípal telefon. Když jsem ho odemkla byla v něm velmi prostá zpráva. „V sedm jsem u tebe. Těším se, Keiram." Po pátém přečtení této zprávy jsem si položila ruku na srdce, protože bilo jako zběsilé. Děsilo mě, co mi Keiram dělá. Odepsala jsem mu také velmi prostou zprávu na souhlas a opět se vrátila ke své práci. Na oběd šaty byly konečně hotové a Tessa, ke které jsem vždy chodila pro souhlas mě přesvědčila, že šaty jsou krásné. Jenže vždy tam budou menší pochybnosti. Chci mít vždy kvalitní práci, ale chybky bych mohla nacházet do nekonečna, proto taky mám Tessu, která mě vždy ve správném momentu zastaví. Will byl pořád tady a sledoval kulinářské schopnosti Tess. Ponaučila se z předešlých zkušeností, kdy Will nechal mraženou pizzu upéct do černa. Velmi podobně na tom skončily špagety, které měl na starosti uvařit. Přesně pro tyhle důvody Will jen seděl na barové židli. Já jsem Tesse pomohla nakrájet zeleninu do omáčky. „Už ti psal Keiram, kdy se pro tebe zastaví?" S tajemným úsměvem se na mě zadíval Will. „Ano. Prý v sedm." Pokrčila jsem rameny i když v duchu jsem lehce vyšilovala. „Víš, co si na sebe oblečeš?" Pronesla Tessa do éteru a já přesně věděla, o co téhle fialo-vlásce jde. „Ne, ale věřím, že mi asi pomůžeš." Povzdechla jsem si a ona se potichu uchechtla. Připomínalo mi to časy s Jackem. Kdy jsem si vždy oblékala jen to, co on považoval za vkusné. Vždy jsem se snažila být pro něj přitažlivá a nevšimla si, jak moc se měním. Teď to vidím, ale v tu chvíli jsem nechápala, co je zlé na tom nosit mini sukně, když bylo pod nulou, co bylo zlé na tom si každé ráno žehlit vlasy? Věděla jsem, že poté budu nemocná stejně jako, že mi žehlení vlasů postupně zničí vlasy, ale dělala jsem to tak či tak...jen, aby se na mě usmál nebo mi alespoň jednu řekl, že mi to sluší nebo, že jsem krásná. Poslední rok s ním mi to řekl pětkrát. Počítala jsem tyhle slova, protože když to řekl...já se tak na chvíli cítila. Jenže jemu se doopravdy nelíbil pohled na mé zjizvené tělo obalené v obvazech. Stejně jako si pamatuju těch pět lichotek, si moc dobře pamatuju jeho poslední slova. Hnusí se mi pohled na tebe. Jen přemýšlení nad tou větou mi spustí husinu po celém těle. „Hele půjdeme teda něco vybrat?" Vytrhla mě z přemýšlení Tessa po obědě, kdy jsme jen seděli na gauči. Will jen zakroutil hlavou. Měl by být rád, že on není ten, koho Tessa bude oblékat. Zakoulela jsem očima a jen v tichosti prošla kolem nich k sobě do pokoje a samozřejmě s Tessou v patách. Když jsem uviděla, jak za sebou táhne chudáka Willa musela jsem se zasmát. Co by pro ni neudělal. Lehl si na mou postel v rohu a já si sedla k němu, zatímco Tessa se mi hrabala v šatníku. „Co tyhle Nio?" Nadšeně vytáhla černé hedvábné šaty na špagetových ramínkách. Tohle bude eště boj. „Ne." Snažila jsem se znít dostatečně přesvědčivě. „Tak tyhle!" Zadívala jsem se na pastelové modré zavinovací šaty, které mi sahají až ke kotníkům. „Ne." Tessa si dala ruce v bok, protože moje odpověď se ji asi nelíbila, ale měla smůlu. Vstala jsem za ni k mému šatníku. Vytáhla jsem starší černé džíny a spolu s tím i černé triko s rolákem a šedé pánské sako, které jsem koupila ve vintige obchodu. Tess nad mým výběrem zaškaredila. „Tohle nemůžeš ani myslet vážně." Nadzvedla jsem ramena a podívala jsem se na svůj výběr. „Nebudu si brát šaty, večer už bývá zima." Nelhala jsem. Na to že byla půlka září už večer bylo chladněji. Jenže také jsem nechtěla mít šaty kvůli tomu, co mi říkával můj straší bratr, když jsem byla na střední. Chtěla jsem jít na rande s klukem, když mě ale uviděl Eliot v šatech hned protestoval. Samotní rodiče nechápali jeho reakci, ale on ji náležitě vysvětlil. „Holky si oblékají šaty, jen aby mohli dát snadný přístup, a to Navyo nechceš." Když jsem pochopila kam tím mířil šla jsem se převléknout, protože měl pravdu. Tyhle signály jsem klukům, s poblázněnými hormony, vážně dávat nechtěla. Od té chvíle si Eliot dával vždy pozor, co si oblékám na své rande. Moji rodiče mu to schvalovali. Ani teď i když mi bylo jedna dvacet jsem nechtěla dávat špatné signály i když to stejně byla hloupost. „Já si myslím, že to k Navye sedí." Vděčně jsem se usmála na Willa a ten na mě mrkl. „Fajn vidím, že jsem tady naprosto k ničemu, takže od teď je tvůj módní poradce Will." Sedla si k němu na postel a on ji k sobě ihned přivinul. Něco ji šeptal do krku. Byl jsem nadšená z Tess a Willa. Na něj měla vždy slabost i přes to, že by to veřejně nikdy nepřiznala. „Lidi tyhle věci byste si mohli nechat do své postele a mě nechat se převléknout." Pozorovala jsem, jak se mezi polibkem zasmáli. Když jsem po nich hodila polštář z mého křesla pochopili, že to myslím vážně a díky bohu odešli. Po převléknutí jsem se snažila zkrotit své vlnité vlasy. Dala jsem si jen lesk na rty a trocha tvářenky. Zbývalo mi eště půl hodiny, než přijde Keiram. Jestli vůbec přijde. Měla jsem pochybnosti. Protože, co můžu já nabídnout někomu jako je on? Řekla jsem těmto myšlenkám ne a snažila je zahnat někam do rohu své mysli.