Sociální rekonvalescence (DRAMIONE)

~ 11. Dozvuky morální kocoviny ~

Stála ve sprše, nepřítomně zírala na bledě modré dlaždičky před sebou a nechala na sebe dopadat proudy horké vody. Doufala, že z ní smyje ten nesnesitelný pocit studu a zklamání sami nad sebou. Zachovala se naprosto neprofesionálně! Má na starosti rekonvalescenci a místo toho ohrozila celou léčbu subjektu setkáním s Theem, alkoholem a aby to nestačilo, oba je zatáhla do postele. Do své vlastní postele! Jak to jenom mohla dopustit?

Vzpomínky na včerejší večer měla dost pokřivené. Dozajista zásluhou onoho skřítčího vína. Jak se to vůbec stalo? Ten pocit, že si nemůže vzpomenou, co přesně se dělo, ji neskutečně drásal. S hlasitým povzdechem vypnula vodu a vylezla ze sprchy. Už se tu máčí dost dlouho. Musí tomu začít čelit.

Upravila se, oblékla a nejistě se podívala do zrcadla. Vůbec nevěděla, co jim má vlastně říct? Jak něco takového omluvit? Překročila všechny meze přijatelného vztahu během rekonvalescence. A Theo? Co si o ní teď asi musí myslet? Už ji nikdy nebude brát vážně. Nervózně polkla a pomalým krokem se vydala ke dveřím.

Když sešla dolů, oba už seděli v obýváku a upíjeli ze svých hrnků. Theo si jí všiml jako první a rošťácky se na ni pousmál. „Pojď si sednout. Máš tu kafe."

Snažila se nasadit svůj obvyklý, profesionální výraz a vzpřímenou chůzí došla až ke svému křeslu, do kterého se zprudka posadila. Zachovej klid, zachovej klid, opakovala si v duchu, ale poťouchlé pohledy těch dvou zmijozelských mizerů před ní jí v tom ani trochu nepomáhaly.

„No tak, přestaň se už na nás mračit. Vždyť se nic nestalo," začal Theo a podal jí šálek.

„Nic se nestalo? To myslíš vážně? Dopustila jsem se vážného pochybení. Nemáš ani tušení, kolik pravidel jsem tím vším včera porušila. A to ani nemluvím o jistých nepsaných morálních zásadách!" Cítila, jak se jí do tváří hrne krev a tak raději sklopila zrak ke svému šálku a napila se. „Zajdu dnes na oddělení a řeknu jim, aby si ten případ převzal někdo jiný," řekla tiše, s pohledem stále sklopeným.

„To ne!" zaprotestoval Draco. „Přece mě teď nešoupneš zase někomu jinému. Tohle odmítám," založil si ruce na prsou.

„Tak co mám podle vás dvou teda dělat? Tvářit se, že se nic nestalo?"

„Jo," odpověděli jí oba dvojhlasně.

Hermiona si frustrovaně složila hlavu do dlaní. Copak to vážně nechápou?

„Víš co?" ozval se Theo a vstal. „Pojď se projít. Musím dnes zajít na ústředí předat Potterovi nějaké dokumenty. Pojď se mnou. Dostaneš se aspoň na vzduch a budeme si o tom moct promluvit."

„A co já?" svraštil Draco podezřívavě obočí.

„Co ty?" nechápal Theo.

„No mě se to snad netýká? Chci jít taky."

„Ne," zasáhla Hermiona o dost ostřeji, než bylo zapotřebí. „Ty nikam nejdeš. My dva si to vyjasníme, až se vrátím. Zatím mi vyplníš nějaké dotazníky ohledně rekonvalescence."

Draco už chtěl začít protestovat, ale Theův pohled ho zarazil. Dával mu jasně najevo, ať se do toho neplete. Což ho ovšem podráždilo ještě víc. Zase ten nepříjemný pocit, že je na vedlejší koleji.

Když se o pět minut později oba přemístili pryč, zůstal osamoceně stát v prázdném pokoji. Jemně si promnul bolavé spánky konečky prstů, kterými jen před několika málo hodinami přejížděl po nahé kůži dívky, která právě odešla s jeho nejlepším přítelem. Měl pocit, jakoby mu proklouzla mezi prsty, jako voda. Stejně čistá. Stejně nepolapitelná.