Sociální rekonvalescence (DRAMIONE)

~ 5. Kouzelní mudlové ~

Skleněné dveře prodejny se s cinknutím rozjeli do stran a Malfoy se na ně udiveně zahleděl. Zdálo se totiž, že se pohnuli úplně sami. Vešel dovnitř za Hermionou, ale po pár krocích se otočil a dál si vchod měřit pohledem. Hermiona ho pobaveně sledovala.

Po pár vteřinách se za nimi dveře opět neslyšně zavřeli. Zmatek, který se mu objevil ve tváři, když se k ní otočil, ji malém rozesmál.

„Co to mělo být? Vždyť jsme v mudlovském obchodě, ne? Jak to, že tu používají kouzla?"

„Ty jsi asi nikdy nechodil na hodiny studia mudlů, co?"

Draco si odfrkl: „To by otce nejspíš nepřežil."

„No, možná by ti to prospělo. Jsem opravdu ráda, že nyní je už studium mudlů povinným předmětem."

„Cože?" vyjekl. To ho zaskočilo. Nikdy by nečekal, že by se studium mudlů mohlo stát stejně důležitým předmětem, jako třeba přeměňování.

„No ano. Byla to jedna z prvních Kingsliho reforem. A já myslím, že je to skvělý nápad. Ty sám jsi přece mudly celý život nenáviděl. Jen si vzpomeň, jak jsi mi ve škole ustavičně říkal, a přitom jsi mezi nimi v životě doopravdy nebyl," řekla popuzeně a popadla nákupní košík. Vzpomínka na jejich dávné střety v Bradavicích ji rozčílila.

Následoval ji mezi regály a přemýšlel nad jejími slovy. Připadal si, jako by celý život prožil v bublině. Vždy byl přesvědčený, že má ke svému opovržení a nenávisti k mudlům oprávněný důvod. Všechny ty věci, které mu celý život vtloukali do hlavy mu najednou tady, v mudlovském světě, připadaly ploché a zkreslené.

Hermiona, jako by vycítila o čem přemýšlí, pokračovala: „Už nejsme ve středověku, Malfoyi. Časy se mění. Mudlové stále vynalézají nové a nové prostředky, které jim nahrazují kouzla. Vůbec nejsou tak bezmocní, jak si asi myslíš. Divil by ses, kdybys věděl, co všechno dokáží. To že je někdo mudla, ještě automaticky neznamená, že je hloupý."

Draco se hořce usmál. To, že mudlové můžou být stejně chytří, jako čarodějové, věděl moc dobře. Vždyť právě ona toho byla zářným příkladem. Malá, mudlovská holka a přitom vždycky ve všem předběhla i jeho, stoprocentně čistokrevného kouzelníka.

„Na," vtiskla mu do ruky malý papírek s tužkou, „to je seznam věcí. Škrtej, co už máme."

Pohlédl na papírek. Úhledným, drobným písmem tam stalo asi dvacet položek. Rajčata, mléko, pečivo, olivový olej... četl si v duchu.

„K čemu to je?"

„Nevím jak ty, ale normální lidé k životu potřebují jídlo."

„To chápu, ale proč to děláme my? Proč to prostě nedáš domácímu skřítkovi? Stejně z toho pak bude vařit, tak proč to rovnou i nenakoupí?"

Hermiona se k němu otočila s nevěřícným výrazem: „My ale nemáme žádného domácího skřítka. A i když pominul to, že s celým tímhle konceptem domácích skřítků nesouhlasím, stále jsi v nápravném programu. Cílem je, aby ses naučil základní dovednosti pro normální fungování ve společnosti. To zahrnuje i schopnost sám si uvařit" řekla přísně.

„Ale co to jídlo ráno? A taky oběd? Kde se to tam vzalo?" napadlo Draca při vzpomínce na míchaná vajíčka k snídani a taky výbornou omáčku s masem, kterou nikdy předtím nejedl, ale moc mu chutnala.

„To jsem dělala já. Měla jsem navaříno něco dopředu, ale od zítra je to na tobě. Samozřejmě ti budu ze začátku pomáhat, ale postupně si budeš všechno jídlo vařit sám. Tak, jako každý normální člověk."

„Jak jako vařit?" zhrozil se, „v životě jsem si ještě sám neuvařil ani šálek čaje."

„Ty jsi fakt neskutečný snob, Malfoyi"

Hermiona byla z toho všeho dost rozčarovaná. Jako by to vůbec nebyla pravda. Opravdu spolu bydlí? Oni dva, zapřísáhlý nepřátelé. Kdyby jí někdo řekl, že bude s Dracem Malfoyem jednou nakupovat v mudlovské prodejně, aby si pak měli doma z čeho uvařit, vysmála by se mu do obličeje, že nejspíš vypil moc ohnivé whiskey.

Podobný zmatek se odehrával i v Dracovi. Jak se tohle stalo? Dostal se z úplného vrcholu kouzelnického světa na samé dno. A jediná cesta zpátky do normálního života vede přes Grangerovou. I když, pomyslel si, normálního pro koho? Pro něj to bude svět úplně nový. Nejen že si bude muset sám vařit a vlastně dělat všechno to, o co se mu celý život starali ostatní. Vždyť v rodinném sídle mu vše obstarávali sloužící a domácí skřítkové a v Bradavicích to nebylo o moc jiné. Taky ho štvala myšlenka, že ona to všechno očividně zvládá levou zadní. Zase. Zase je lepší než on.

Podrážděně následoval Hermionu mezi regály a rozhlížel se kolem. Dost věcí ho tu překvapovalo. Třeba jak je možné, že se v těch skleněných vitrínách plných různých lahviček a balíčku drží taková zima? Odkud se bere ten hlas, který každou chvíli ohlašuje zlevněné zboží? A u Merlina, jak ty dveře poznají, kdy se mají otevřít a kdy zavřít? Šla mu z toho hlava kolem a cítil se popuzeně. Nesnášel, když si musel připadat jako nějaký malý, nevědomý kluk. Vždyť je Malfoy, propána.

***

Když se v podvečer s prasknutím přemístili zpět do obývacího pokoje bytu číslo 5, cítil se k smrti vyčerpaný a měl už taky pořádný hlad. Strávili nákupy celé odpoledne. Byl ale rád, že se aspoň už zbavil toho hrozného oblečení. Hermiona mu předala většinu tašek a balíčku a poslala ho nahoru, ať si nové věci zaklidí.

O půl hodiny později už měl všechny věci vybalené a uklizené. Pokoj mu teď připadal mnohem přívětivěji. Kromě svého fikusu měl nově i zubní kartáček, šampon, mýdlo, oblečení, boty a taky dva prázdné zápisníky s psacími potřebami. Hermiona trvala na tom, aby si je koupil. Měl neblahé tušení, že po něm bude chtít, aby si začal psát deník.

Hermiona stála v kuchyni a ve velké pánvi připravovala rychlou rajčatovou omáčku. Ve vedlejším hrnci se jí mezitím vařily špagety.

„Jdeš právě v čas," řekla, když vstoupil do kuchyně, „za dvě minuty to bude. Prostři zatím prosím stůl."

Malfoy po chvíli hledání našel příbory i talíře. Když mu pak Hermiona o několik minut později nandala těstoviny zalité červenou omáčkou, mimoděk se mu spustily sliny.

„Kde ses to naučila?" zeptal se po pár soustech. I když by to nahlas nikdy nepřiznal, bylo to výborné.

Hermiona po chvíli váhání odpověděla: „To mamka. Učila mě vařit už jako malou. Chutná ti to?"

„Ujde to," odvětil co možná nejlhostnějším tónem.

„Zítra ráno se musím stavit v práci. Zabere to tak tři hodiny. Odpoledne pak budeme mít první sezení."

„Sezení?“

„Ano. Budeme ho mít tak dvakrát, třikrát týdně, podle potřeby. Vždy večer se sejdeme a probereme, co se všechno stalo, jak a v čem se zlepšuješ a tak. Také budeme mluvit o budoucnosti. Co tě čeká, co bys chtěl dělat se svým životem po rekonvalescenci a taky," zhluboka se nadechla, „budeme mluvit o minulosti. Co se dělo, jak tě to ovlivnilo a jak se s tím vyrovnat," domluvila.

Nastalo ticho, přerušované jen tlumeným cinkáním příborů. Draco se z toho všeho snažil vzpamatovat. Nechtěl mluvit o své minulosti s nikým a už vůbec ne s ní. Zahleděl se na Hermionu, ale měla nasazený nic neříkající profesionální výraz, který mu neprozradil nic z toho, co se jí momentálně honilo hlavou.

Atmosféra jako by zhoustla. V obou se odehrával vlastní malý boj myšlenek. V jednom by se ale shodli. Ani jeden nechtěl s tím druhým mluvit o válce a všech těch starých ránách, které způsobila.