Sociální rekonvalescence (DRAMIONE)

~ 3. Příčná ulice 26 ~

Pokoj se topil v šeru. Obě okna byla napůl zatažená těžkými závěsy, skrz které dovnitř pronikalo jen pár pruhů světla z pouličních lamp dole na ulici. Malfoy přistoupil k jednomu oknu a odhrnul závěs. Bylo znát, že tu už delší dobu nikdo nebyl. Na parapetu ležela silná vrstva prachu.

Vyhlédl ven a rozhlédl se po liduprázdné ulici pod sebou. Nejspíš byli v prvním patře. Zkoumavě si prohlížel zhaslé výlohy krámků a přemýšlel. Připadalo mu to tu povědomé. Ale kde to jen bylo?

Čarodějka za ním si mezitím svlékla cestovní plášť a rovnala papíry z vězení do kožené pracovní brašny.

Co se asi bude dít dál? Říkala něco o nějaké sociální rekon- rekonstrukci? Nebo tak nějak. Ale jak je to možné? Za celý svůj pobyt v Novremu se neúčastnil ani jednoho nápravného sezení. Nikdy neprojevil přílišný zájem vrátit se zpět. Kam taky? Usmál se hořce. Nezbylo mu nic, za čím by se chtěl vrátit zpět. Otec i matka jsou zavření, jejich rodinné sídlo bylo zničeno, polovina jeho přátel byla mrtvá a zbytek je kdo ví kde. Válka všechno změnila. Vytvořila nový svět, ve kterém už neměl místo. Jméno Malfoy už nic neznamenalo.

„Tak tedy," ozvalo se mu za zády, „měli bychom si promluvit."

Draco nechtěl mluvit. Vlastně to bylo to poslední, co teď chtěl dělat. A už vůbec nechtěl svůj život rozebírat s nějakou ministerskou fuchtlí. Odtrhl oči od okna a líně se otočil k ženě za sebou. A v tu chvíli ztuhl.

„Granger-" začal, ale v zápětí mu selhal hlas. Jeho dlouhé měsíce nepoužívané hlasivky mu vypověděly službu. Jen oněměle stál na místě a zíral na Hermionu před sebou.

Je to... ale to přece není možné. Ale ano, musí to být ona. Myšlenky mu jely na plné obrátky. Jak to, že si toho předtím nevšiml. Měla na sobě celou dobu ten plášť, ale i tak. Jak to, že ji nepoznal?

Hermiona jen dál stála a čekala, až se ze svého šoku trochu vzpamatuje. Měla nasazený hrdý, neproniknutelný výraz s bojovně vystrčenou bradou dopředu. Nenechá se rozhodit. To mu prostě nedovolí. Už ne.

„Přejdu rovnou k věci," začala. „Jsme na Příčné ulici číslo 26. Tento byt patří ministerstvu a má sloužit jako dočasné útočiště pro ty, kteří podstupují sociální rekonvalescenci. Budeš tu bydlet, dokud nebudeš plně připraven vrátit se zpět do kouzelnické společnosti. A já," tvář jí ztuhla a v očích se jí zaleskl vzdorovitý výraz, „tu budu bydlet s tebou."

Draco ze sebe vyrazil jakýsi chraptivý zvuk.

„Nemluv," zarazilo ho však Hermiona, „v Novremu mi řekli, že jsi toho za poslední měsíce moc nenamluvil. Až skončím, připravím ti nějaký lektvar. Aspoň mě teď nebudeš přerušovat," dodala lehce kousavě.

Zíral na ni s mírně pootevřenou pusou. Znovu se pokusil něco namítnout, ale z hrdla se mu vydralo jen zachrčení. Pomalu se v něm začal vzdouvat vztek. Co je to za absurditu?

Hermiona už ale pokračovala: „Po přezkoumání tvého případu starostolcem, které proběhlo minulý měsíc, jsi byl zproštěn všech obvinění. Musíš ale absolvovat nápravný program sociální rekonvalescence, a to pod vedením jednoho vybraného ministerského pracovníka, který byl určen správní radou, jako ten nejvíce vhodný. A tento radostný úkol," vloudil se jí do hlasů lehce sarkastický tón, „připadl mně."

Ještě pár vteřin se mu pohledem vpíjela do očí, než se obrátila na podpatku a zamířila ke dveřím na konci místnosti.

„Pojď za mnou," houkla na něj, aniž by se ohlédla, „tohleto je obývací pokoj. Tady budou probíhat všechna sezení. A tohle," řekla, když prošli dveřmi, „to je kuchyň."

Byla to malá čtvercová místnost s kuchyňskou linkou, dřezem a několika policemi přecpanými přísadami do lektvarů. Vedle polic začínaly schody vedoucí do druhého patra. Hermiona na nic nečekala a vydala se nahoru. Draco ji poslušně následoval.

Nad schody se zastavili v malé chodbičce s třemi dveřmi. Hermiona přistoupila k prvním a otevřela je. Draco vešel za ní a rozhlédl se. Byla to ložnice. Nijak zvlášť velká. Proti jeho ložnici v jejich bývalém rodinném sídle byla jako přístěnek na košťata, ale oproti cele v Novremu to byl hotový palác. V rohu stála postel, až nápadně podobná té, na které spal v Bradavicích. Židle, stůl, šatní skříň a okno. Hlavně okno. V Novremu žádné neměl. Před tím, než ho zavřeli, si nikdy plně neuvědomil jak moc má okna vlastně rád.

„To bude tvůj pokoj. Ty dveře naproti vedou ke mně. Tam ty ale chodit nebudeš," zdůraznila. „Poslední dveře na konci chodby vedou do koupelny. Ta bude jen tvoje, já mám vlastní ve svém pokoji. Asi sis všiml, že tu nejsou žádné vstupní dveře."

Draco nepatrně svraštil obočí. Nevšiml. Předtím se přemístili rovnou do obývacího pokoje.

„To proto," pokračovala Hermiona stále stejně strohým tónem, „abys nikam neodešel bez mého vědomí. Když budeme odcházet, přemístím nás pryč a stejně se pak dostaneme zpátky. Jsem jediná, kdo se může přemístit přímo sem. Ty žádnou hůlku nemáš a ani mít nebudeš, dokud neuznám, že jsi připravený a rekonvalescence byla úspěšná, takže se odtud nedostaneš jinak, než se mnou. To je pro začátek asi vše. Půjdu ti udělat ten lektvar, tak se zatím můžeš zabydlet."

Hned jak dořekla, otočila se a zmizela. Draco poslouchal její vzdalující se kroky na schodech a přemýšlel. Nakonec to zas taková změna oproti Novremu nebyla. Až na to, že tu bylo víc prostoru a místo lékouzelníků tu bude Grangerová.

Položil fikus, který celou dobu svíral v ruce, na parapet a znovu se zahleděl na noční ulici pod sebou. Nebyl si tak úplně jistý, jestli je na tom teď líp nebo hůř.