Sociální rekonvalescence (DRAMIONE)

~ 2. Vězeň číslo 156 ~

Kráčela jasně osvětlenou, bílou chodbou za vysokou lékouzelnicí ve středních letech, oblečenou do dlouhého, zářivě červeného hábitu. Po obou stranách míjely dveře s čísly.

152, 153, 154... odříkávala si v duchu čísla na dveřích. Byly ve sklepení budovy. Lékouzelnice jí předtím vysvětlila, že vězni se dělí do pater podle stupně závažnosti jejich zločinu. Od nejvyššího patra, pro ty nejhorší zločince odsouzené na doživotí, až po přízemí, kde byli vězni připravováni na návrat do společnosti. Sklepení pak bylo vyhrazeno pro vězně, kteří sice měli šanci na návrat do kouzelnické společnosti, ale z nějakého důvodu odmítali s lékouzelníky spolupracovat. Ti problémový, jak je označila čarodějka v červeném.

„Jsme tu," oznámila lékouzelnice a zastavila se před dveřmi s číslem 156, „ještě je vzhůru. Ale varuji vás, moc od toho nečekejte. Nikomu neřekl jediné slovo už celé měsíce."

„Děkuji vám. Až budeme připraveni k odchodu, přijdu za vámi pak ještě nahoru, abychom podepsali potřebné dokumenty."

„Dobrá tedy," odpověděla lékouzelnice a už se chystala k odchodu. V poslední chvíli jako by si to však rozmyslela. Otočila se a sjela ji zvědavým pohledem od hlavy až k patě.

„Jak se vlastně jmenujete, slečno?"

„Hermiona. Hermiona Grangerová z oddělení Sociální rekonvalescence, madam."

Žena s lehkým překvapením zvedla obočí, ale neřekla ani slovo. Hermiona věděla, že je její jméno známé. Koneckonců, teprve před dvěma lety spolu s Ronem pomohla Harrymu zničit Voldemorta. Jejich jména se okamžitě rozlétla do novin po celém světě. Přesto si vždycky připadala trochu nesvá, když ji někdo poznal. Upřímně nechápala, jak to Harry mohl celá ta léta vydržet.

Lékouzelnice ale už nic neřekla. Jen se na ni usmála a vydala se zpět ke schodům do přízemí. Hermiona se zhluboka nadechla. Byla trochu nervózní. Přiložila špičku hůlky k místu, kde by se na normálních dveřích nacházela klika a zašeptala zaklínadlo. Dveře se s tichým cvaknutím otevřeli. Hermiona se ještě jednou zhluboka nadechla a vstoupila dovnitř.

*

Ležel na posteli a zíral do stropu. Už musel být pozdní večer. Připadal si otupělý. Zrovna přemýšlel, co je asi za den, když ho ze zadumání vytrhl zvuk otevíraných dveří. Ani se nepohnul, jen stočil oči na příchozího. Byla to mladá žena zahalená v cestovním plášti. Nebylo jí moc dobře vidět do obličeje, jen z okraje kápě jí čouhaly hnědé, vlnité vlasy. Něco mu na ní přišlo matně povědomé. Co to ale jen bylo? Přemýšlel.

Hermiona přejela očima malou místnost. Byla stejně zářivě bílá, jako chodba venku a nebylo v ní nic víc než květináč s drobnolistým fikusem v jednom rohu a postel v rohu druhém. Ležel v ní muž. Byl přibližně stejně starý jako ona, ale vypadal zanedbaně. Měl nezdravě nažloutlou kůži a propadlé tváře. Byl rozcuchaný a zarostlý. Jeho kdysi vyčesané, blonďaté vlasy teď byly hnědé a slepené špínou. Už vůbec nevypadal jako ten chlapec, který na všechny kolem shlížel s opovržením. Teď vypadal podivně přešle. Upíral na ni své vyhaslé oči člověka, který ztratil úplně všechno.

Hermiona si lehce odkašlala a řekla strohým, profesionálním tónem: "Zdravím, Malfoyi. Byl jste zařazen do programu sociální rekonvalescence. Sbalte si prosím své věci, odjíždíte se mnou do Londýna."

Malfoy si ji pár vteřin zamyšleně měřil, než vstal a došoural se ke květináči. Zvedl fikus ze země a zatvářil se, jako že je připraven. Hermionu to trochu překvapilo. I když byl uvězněn, čekala, že bude mít trochu více osobních věcí, než jen kytku. Pozvedla hůlku a mávnutím přičarovala Dracovi na zápěstí pouta.

„Takže, můžeme jít," zamumlala a vydala se s Malfoyem zpět do přízemí.

*

Poté, co Hermiona podepsala všechny potřebné předávací dokumenty a prošla s Malfoyem zpátky přes celou jeskyni až k průchodu, znovu se ocitla na lesní cestě. Už byla hluboká noc. Na nebi zářil měsíc, kterému scházelo jen pár dní do úplňku.

Otočila se a spatřila, jak se Draco upřeně dívá na noční oblohu. Měl ve tváři podivný výraz. Hermiona si v tu chvíli uvědomila, že už je to vlastně skoro dva roky, co naposledy spatřil nebe.

Přistoupila k němu blíž a chytila ho za nadloktí. Nemohla si nevšimnout, jak sebou při jejím dotyku trhl, než se na ni však stačil podívat, přemístila je pryč.