Ochránce

1. kapitola

Už se stmívalo, když jsem zavřela dveře mého bytečku, který byl útulný. Nachází se v centru města v panelovém domě.
Jeden samostatný pokoj sloužila jako ložnice a pokoj s kuchyni zase jako obývací pokoj.

Ptáte se kdo jsem?
Mé jméno je Miki Tamakazu. Jsem třiadvacetiletá slečna vysoké a štíhlé postavy. Mé vlasy mají černou barvu, které mi sahají po ramena a oči májí oříškově hnědou barvu.

Mám na starost galerii, kterou mi otec koupil. Někdy maluji a někdy renovuji staré obrazy. To je zatím vše o mě.

Poslední dobou mám takový divný pocit, že mě někdo sleduje. Jsem sice zvyklá na hlídání ze strany bodygárdů mého otce, ale tohle bylo jiné. Bylo to nepříjemné, až mi z toho kolikrát naskakovala husí kůži.

Odložila jsem si kabát. Postavila jsem se k lince, odložila jsem dnešní poštu a udělala si čaj.
S hrnkem v ruce jsem se postavila k oknu a koukala ven. Právě začalo pršet.

Najednou jsem slyšela výstřel a můj hrnek se roztříštil na několik kousků, které dopadly na zem.
Někdo mě popadl a stáhl na podlahu.
Střílelo se dál. Ten zvuk jsem nesnášela. Zakryla jsem si uši dlaněmi a schoulila se na podlaze do klubíčka a čekala až to přejde.

Výstřely utichly a mě se někdo ptal jestli jsem v pořádku. Nemohla jsem vydat ani hlásku. Strašně jsem se třásla, jak moc jsem byla vyděšená. Zatáhl žaluzie a přehodil přes mě deku, kterou jsem měla poskládanou na pohovce. Pomohl mi vstát a usadil mě na pohovku.

Zvedla jsem hlavu a spatřila vysokého, štíhlého muže se širokými rameny. Byl otočený zády ke mě a někam volal. Jeho vlasy měly stejnou barvu jako ty moje, byly rozcuchané a bodaly nahoru.
Zavěsil a otočil se na mě. Měl oříškově hnědé oči a jeho offina mu částečně zakrývala jedno oko.

"Jste v pořádku?" Optal se a dřepl si naproti mě. "A-ano." Dostala jsem ze sebe. "Kdo jste? A jak jste se sem dostal?" Vzpamatovala jsem se začala se vyptávat.
"Klid. Jsem Kuroo Tetsuro a najal mě váš otec. Někdo po vás jde."
"Jo. Neříkejte. Bez vás bych to nevěděla." Pronesla jsem ironicky.
"Vidím, že máte smysl pro humor." Řekl s úsměvem. "Omlouvám se. Děkuji." Poděkovala jsem. "V pořádku. Je to má práce." Dodal s mávnutím ruky.
"Jak jste se sem dostal?" Opakovala jsem otázku. "Nechala jste ve dveřích klíče. Trochu nezodpovědné, nemyslíte?" Odpověděl a pokáral mě. Ukázal mi svazek klíčů. "Já jsem pitomá." Titulovala jsem se a podepřela si hlavu dlaní. "To si nemyslím. Spíš nezodpovědná." Vyvrátil mé tvrzení. "Za chvíli dorazí váš otec. A pak vás přesuneme na bezpečné místo." Oznámil mi.
"Můj otec? Tak na to potřebuji panáka." Pronesla jsem a postavila se. Přistoupila jsem k lince a vytáhla láhev whisky.

"Dáte si taky?" Zeptala se Kuroa, když jsem se natahovala pro skleničku. Díval se na displej svého mobilu.
"Ne, díky." Odmítl a stále zkoumal displej mobilu.

Sedla si s láhví a sklenkou zpátky na pohovku a snažila se nalít tekutinu do sklenky. Ještě se mi třásly ruce. Kuroo mi vzal láhev z ruky a nalil do sklenky tekutinu. Položil láhev na stůl a podal mi sklenici. "Děkuji." Poděkovala jsem a celý obsah sklenky zmizel ve mě. Dvěma prsty si přidržela ústa zavřené a polkla. Položila jsem prázdnou sklenici na stůl a dívala se na ni. "Lepší?" Optal se starostlivě. Pokývala jsem na souhlas ale nebyla to pravda.

Najednou mi začalo docházel jak blízko jsem byla od smrti. Začala jsem cítit jak se mi slzy derou na svobodu. Teď ne, Miki, teď ne. Slyšela jsem svůj vnitřní hlas. Nešlo to. Bylo to silnější než já. Začaly mi po tváři stékat první slzy. Schovala si tvář do dlaní.

Kuroo si sedl vedle mě na pohovku a objal mě kolem ramen. Opřela jsem svou schovanou tvář o jeho rameno a nechala se utěšovat. Svým vzlykům jsem dala volný průběh.

Mé vzlyky začínaly ustávat, když se rozezněl zvonek od dveří.
"To bude váš otec. Jdu otevřít." Řekl a vstal z pohovky.
Chvíli na to jsem slyšela otcův hlas.
"Kde je?" Ptal se vystrašeně.
"V obýváku." Odpověděl Kuroo.

Hned byl u mě a objímal mě. Spustil na mě jednu otázku za druhou. Ani jednu jsem nedokázala vnímat. Jen jsem ho objala kolem ramen. Otázky utichly a otec mě tiskl ve své náruči a šeptal konejšivé slova.

Po chvíli jsem se odtáhla z otcova náruče a natáhla ruku po láhvi. Kuroo byl rychlejší a opět mi nalil. Vzhlédla jsem k němu s tichým poděkováním jsem přijala sklenku a vzápětí ji vyprázdnila. "Teď tě musíme někam schovat." Oznámil mi otec. "Já vím, tati." Dodala jsem a podívala se na něj. Ve tváři spatřila nejen vrásky a i strach. Od té doby co mi před očima zavraždili matku se mu ani nedivím.

Bylo mi sedm a šli jsme s matkou na procházku k jezeru. Krmily jsme tam kačeny, když se z keře někdo vyplížil a chladnokrevně zastřelil mou matku. Já brečela a křičela. Pak se podíval na mě a já přestala křičet.
Pamatuji si ty jeho pronikavě hnědé oči. Namířil na mě hlaveň zbraně a to už jsem měla strach. Zavřela jsem oči a jen čekala.
Když se dlouho nic nestalo tak jsem je zase otevřela. Byl pryč.
Dřepla jsem si k matce, která už ležela v kaluži krve. Opět jsem brečela.
Od té doby se o mě otec tak moc bojí. Někdy je to přehnané ale nemám mu to za zlé.

"Jdu si zbalit." Oznámila jsem a postavila se. Odložila deku, kterou jsem pořád měla přehozenou přes ramena a odešla do ložnice.

Natahovala jsem ruku po vypínači, ale něčí ruka mě zastavila. "Chvíli vydržte." Promluvil jemným hlasem Kuroo a vešel do místnosti. Připlížil se k oknu a rozhlížel se. Pak zatáhl žaluzie. "Můžete." Řekl a já rozsvítila. Sledovala jsem jak si zbraň zasouvá zpátky do pouzdra.

Přešla jsem ke kraji postele a vytáhla menší kufr. Rozepnula jsem zip a rozevřela ho.
Ze skříně jsem postupně začala vytahovat věci a skládat je do kufru.
Celou dobu jsem cítila jak mě Kuroo sleduje. Snažila jsem být klidná, ale ve svém nitru jsem ho proklínala.

*Ahoj zlatíčka, tady je kapitolka v 'novém kabátě'.😊 Doufám, že se vám bude líbit. Postupně celý příběh budu přepisovat. Protože ten námět se mi líbí, ale nelíbilo se mi jak jsem to napsal. Takže teď už jenom popřát krasné počteníčko.💖🍀*