Ochránce

17. kapitola

Je to už hodina, co Tetsuro a Koutarou odjeli a já měla už i sbaleno. Byla jsem docela nervózní. Kdo by taky nebyl. Málem jsem už po čtvrté šla zkontrolovat naši dcerku, kdyby mě nezastavil Keiji. Chodila jsem po obýváku sem a tam.

Keiji se postavil a objal mě. "Prosím tě, uklidni se. Ti dva to zvládnou levou zadní." Uklidňoval mě klidním hlasem a usmál se. Jeho úsměv mi prozradil, že má taky strach o svého milovaného. "Pojď uděláme si meduňkový čaj." Navrhl s úsměvem a vedl mě do kuchyně.

Uvařili jsme si čaj a vrátili se zpátky do obýváku, když se najednou otevřely dveře a do místnosti vstoupili Tetsu a Koutarou. Byli v pořádku, teda alespoň fyzicky. Koutarou vypadal naštvaně, když praštil s rukavicemi o kuchyňskou linku. Vypadal dost naštvaně. Tetsuro spíš smutně. Přistoupila jsem k němu a Keiji šel za Koutarem do kuchyně.

"Tetsuro, co se stalo? Je táta v pořádku?" Začala jsem se vyptávat s roztřeseným hlasem. "Posaď se, zlato." Řekl Tetsu a společně jsme si sedli na pohovku.

Sledovala jsem Tetsura, který se k ničemu neměl. Ani nemusel. Bylo to víc než jasné. "Táta je mrtvý." Vyřkla jsem se slzami v očích. Tetsu mě pevně objal a nic neříkal. "Je mi to líto, zlato." Pošeptal mi do ucha. Propukla jsem v pláč a nechala se konejšit Tetsurem, který mě pevně držel ve své náruči.

Najednou jsem ucítila jemný stisk na ramenou. Otočila jsem za sebe. Vedle mě si přisedl Koutarou se soucitným výrazem. "Slibuji ti, že je dopadneme a potrestáme." Řekl, já se na něj smutně usmála a padla mu kolem krku. Vřele mě objal.

"To znamená, že to byla organizovaná skupina?" Zeptal se Keiji a mě to až teď došlo. Pustila jsem Koutara a podívala se na něj a pak na Tetsura. "Musela to být skupina. Jinak by se nedostali do vily." Řekl Tetsuro. "Musím jít zkontrolovat Sayuri." Oznámila jsem a s těmi slovy se postavila. "Je v pořádku a spí. Teď jsem tam byl." Oznámil mi mile Keiji. "Děkuji." Poděkovala jsem mu.

"Kuroo, bude potřeba je odvést do bezpečí co nejdřív. Nejlépe hned." Řekl Keiji a sedl si na sedačku. "Máš pravdu." Přitákal Tetsuro.
"Ideální by bylo kdybys je odvezl ty, Koutarou, víš kam." Začal jednat Keiji a sledoval svého přítele. Koutarou kývl na souhlas.
"A my dva dopadneme ty vrahy." Otočil pozornost na Tetsura. Já ho pohladila po ruce, kterou měl v klíně. Vzal mou ruku do své dlaně a políbil její hřbet.

Koutarou si šel rychle zbalit pár věcí. Tetsuro vzal malou Sayu do náruče a odnesl ji do auta, trochu se probrala ale pak zase usnula, když ji šeptl Tetsu ať spinká dál. Keiji naložil naše zavazadla a já pořádně zabalila Sayuri do deky.

Pak přišlo loučení. Rozloučila jsem se první s Keijim a neobešlo se to bez důležitých intrukcí: "Prosím tě dávej na sebe i na Tetsura pozor." Na to se samozdřejmě usmál a věnoval mi polibek na líčko. "Budu, neboj." Řekl.
Pak jsem přistoupila k Tetsurovi. "To samé platí i pro tebe, miláčku." Řekla jsem a políbila ho.
Po polibku jsme se ještě objali. "Miluji tě, Miki." Pošeptal mi do ucha. "Taky tě miluji, lásko moje." Řekla jsem a tikla se k němu víc.

Potom co se i Koutarou rozloučil, tak si sedl za volant. Já seděla na zadní sedačce spolu se Sayu.
Auto se rozjelo a já zachytila ve zpětném zrcátku Koutarův pohled. "Neboj se, oni dva to zvládnou." Utěšoval mě a usmál se. "Raději si odpočiň. Za tři hodiny jsme na místě." Dodal a já tak učinila.

"Miki, vstávej. Jsme na místě." Budil mě Koutarou tichým hlasem. Já se probrala a rozhlédla se po okolí ale vzhledem tomu, že byla tma tak jsem nic neviděla. Koukla se na malou Sayuri, která mi spinkala na sedačce s hlavou položenou v mém klíně. "Já ji vezmu. Běž dovnitř." Zašeptal Koutarou. "Děkuji." Poděkovala jsem šeptem a vystoupila z auta.

Koutarou vzal malou do náruče a já zavřela a zamkla auto.
Pak jsme vstoupili do útulné chatky.

Uložil Sayuri do jedné z ložnic. Já si sedla v kuchyni za stůl a rozhlížela se po místnosti. "Tady se schováváme s Keijim před světem." Oznámil mi Koutarou. "Nikdo, kromě nás o ní neví. Takže nemusíš mít strach." Dodal a já se postavila a objala ho kolem krku. "Děkuji za všechno, Koutarou." Poděkovala jsem mu a snažila se nerozbrečet ale moc mi to nešlo. Koutarou si mě přitiskl víc do náruče. "Neboj se. Zase bude dobře." Konejšil mě a pohladil mě po vlasech.

Pak se odtáhl a podíval se na mě s úsměvem. "Teď si běž lehnout." Řekl mi. Kývla jsem na souhlas a odešla za Sayuri do ložnice.

Asi po hodině převalování jsem to vzdala a přesunula se do kuchyně, kde se svítilo.
Koutarou seděl za stolem a listoval v nějaké složce. Všiml si mě a zavřel složku a dal ji bokem.
"Nemůžeš spát?" Zeptal se. "Nemůžu." Odpovím mu a sednu si za stůl naproti něho. "Co je v té složce?" Zeptala jsem se zvědavě. Koutarou si zhluboka povzdechl a ukázal mi tu složku. Já ji otevřela a začala listovat, než jsem narazila na jednu fotku. Ukázala jsem na ni se slovy: "Tenhle muž byl před asi dvěma týdny v galerii."

Na fotce byl černovlasý muž s ostrými rysy. Koutarou se podíval na fotku. "To jsem mohl tušit." Poznamenal. "Miki, mluvil s tebou?" Zeptal se. "Ne jen si prohlížel mé obrazy a procházel se po galerii. Ale než odešel, tak si mě upřeně měřil pohledem. Naskakovala mi z něj husí kůže." Odpověděla jsem a jen jsem si na ten pohled vzpomněla, naskočila mi stejná husí kůže. Oklepala jsem se. "Dobře. Zavolám to hned klukům." Oznámil mi a hned tak učinil. Odešel do jiné místnosti i s tou složkou.

Já se mezitím snažila zorientovat v kuchyni. Usmála jsem se, když jsem zjistila, že skoro vše poskládáné tak jak máme doma. Poznala jsem styl organizaci kuchyně. Nikdo jiný než Keiji je takový pedant na to aby bylo vše na svém místě. Cepuje za to Koutara až je mi ho kolikrát líto.
I já se musela naučit kde co patří a nepopírám, že Koutarou a Tetsuro jsou občas nepořádní. Takže jsem byla ráda, za Keijiho a jeho smysl pro pořádek.

*Krásné počteníčko, sluníčka.✨*