Ochránce

11. kapitola

Dojela jsem k bráně, která se sama otevřela. Projela jsem bránou a zastavila u třípatrové vily. Já ji nazývala zlatá klec a hádejte proč.

Většina mého života se odehrávala uvnitř kleci. Měla jsem pár let domácí vyuku až jsem jednou prohlásila, že chci chodit do školy. Přemlouvala a prosila tátu abych mohla chodit do školy až povolil.
Konečně budu žít normální život, pronesla jsem tenkrát ale mýlila jsem se. Do školy a ze školy jsem měla doprovod a to ve stylu auta a bodygárdů.

"Miki, moje zlatíčko." Vítal mě otec s otevřenou náručí a s úsměvem.
"Ahoj, tati." Pozdravila a s úsměvem ho objala. "Tak pojď dál." Řekl a vedl mě do vily. Koutarou a Keiji šli za námi.

Vešli jsme dovnitř jeho pracovny a než se stačil usadit tak jsem mu představila mé zachránce. "Velice mě těší, pánové. Jsem vaším dlužníkem." Pronesl táta. "I nás těší. Chceme se zeptat co bude Kuroem." Zeptal se Keiji. "Pan Kuroo, mě zklamal. Nechci aby pro mě nadále pracoval a zařídím aby si tady už nenašel žádnou práci." Odpověděl táta. "Tati, tohle nedělej. Vyšli jsem z hotelu kvůli mě. Měla jsem schůzku z jedným klientem a to hodně důležitým klientem. Takže vlastně jsem to vše způsobila já. Tet- pan Kuroo za nic nemůže." Zastala jsem se Tetsura a doufala, že to pomůže. "Miki, ty se ho zastáváš? Kvůli jeho neopatrnosti máš tyhle modřiny." Vyhrkl na mě otec.
"Než mě unesli tak jeho postřelili a před mými oči. Tati, on bojoval o život. Nikdo nevěděl jestli se z toho dostane." Dořekla jsem.
Otec se usadil do křesla za svůj stůl.
"Já tě nepoznávám. Nikdy ses nezastávala žadného muže a teď se zastáváš a dokonce cizího? Nebo se snad stalo něco v tom hotelu?" Zeptal se překvapeně otec.
A teď co? Mám mu říct pravdu? "Ano stalo. Já a Tetsuro jsme se sblížili." Řekla jsem pravdu. "Jak moc, Miki?!" Zeptal se otec přísně. "Moc." Odpověděla šeptem. Otec se opřel o opěradlo a nic neříkal, mě sledoval ledovým pohledem. "Takže mi chceš říct, že když ho vyštvu z města, tak ty půjdeš s ním?" Zeptal se rázně. Ta otázka mě scela zaskočila.

Byl by toho schopný, o tom není pochyb. Má známosti, kteří můžou Tetsurovi ublížit, to vím.

"Ano. I když by mě to mrzelo ale je to tak." Odpověděla jsem odhodlaně.
"Proč by tě to mrzelo?" Zeptal se táta.
"Jsi můj jediný rodič. Můj jediný příbuzný ale Tetsuro pro mě znamená hodně.
Sama to nechápu, jak je to možné, po pár hodinách ve společné místnosti a já se chovám jako malá holka. Ale ať je to jakoliv neuvěřitelné, tak já Tetsura miluji, tati." Vysvětlila jsem otci.

Chvíli nic neříkal a jen mě sledoval.
Ani nevím kde se tahle odvaha ve mě bere a ani nevím jak tohle vše dopadne. Ale poprvé se cítím dobře. Je to poprvé co obhajuji svou lásku před otcem a taky to hodlám dotáhnout do konce.

"Tati? Co hodláš udělat?" Zeptala jsem se narovinu. Otec se postavil a přešel k oknu. Dal si ruce za záda. "Zdržíš se na oběd?" Zeptal se. "Ráda bych ale záleží na tom jak odpovíš." Odpověděla jsem mu a čekala na odpověď. "Nedala jsi mi na výběr." Začal mluvit. "Takže…" Vyzvala ho aby pokračoval. "Takže ho nechám být." Dokončil větu a já se vítězně usmála. Otec se na mě otočil.
"Děkuji." Poděkovala jsem mu a kývla hlavou. Kývl také hlavou a otočil se zpět k oknu.

"Ukážu pánům naše sídlo." Oznámila a vycházela s Keijim a Koutarem z pracovny.

Ukázala jsem jim celé sídlo a procházeli se po zahradě. "Páni, tvůj otec je celkem ostrý." Poznamenal Koutarou. "Byl by schopný dodržet tu výhružku?" Zeptal se Keiji. "Ano. Otec má známosti na vysokých pozicích. Je vážená osoba a je známý tím, že to co řekne tak to i bude." Prozradila jsem jim a sedla si na lavičku v zahradě.
"Vážně je Tetsuro první muž, kterého ses zastala?" Zeptal se Koutarou, když se posadili vedle mě. "Ano." Odpověděla jsem. "Zastala by ses ho i kdyby byl viníkem za tvůj únos?" Zeptal se Keiji rázně. Pohlédla jsem na něj. Seděl vedle mě měřil si mě pohledem.

Keijimu a Koutarovi záleží na Tetsurovi. Šlo to poznat už na tom jak o něm mluvili. Jejich přátelství má podle všeho silné pouto.

"Ano, Keiji, protože Tetsurovi se povedlo to co nikomu před ním. A to začít důvěřovat lidem a nebát se." Odpověděla jsem mu. Vypadalo to, že s mou odpovědí byl spokojený, protože se spokojeně se usmíval.
Koutarou mě objal a Keiji se k němu přidal.

Po obědě jsme si dali ještě s otcem kávu a povídali si. Táta se choval mile. Nedoufala jsem, že bude tak milý po tom co se dozvěděl o mě a Tetsurovi.

Pak jsme nastoupili do auta a odjeli do nemocnice za Tetsurem. Moc jsem se na něj těšila.
Nevěřila jsem, že se tak rychle dokážu zamilovat ale je to tak. Milovala jsem ho a moc mi chyběl.

Za volant se usadil Koutarou a Keiji seděl se mnou v zadu. Tvářil se spokojeně i Koutarou se tak tvářil.
Pravděpodobně ta otázka, kterou mi položil Keiji, byla zkouška. Nejspíš se chtěl ujistit jestli jsem pro Tetsura ta pravá.

Dojeli jsme na parkoviště před nemocnici a vystoupili z auta.
"Miki, doufám, že jsem tě v parku s tou otázkou nějak neurazil." Optal se Keiji, když jsme vystoupili z auta.
"Ne. Je mi jasné proč ses takhle zeptal a doufám, že jsem prošla." Odpověděla jsem s úsměvem a mrkla na něj jedným okem. Keiji se zasmál.
"Umíš docela dobře číst v lidech." Poznamenal s úsměvem. "Ano, za mě jsi prošla." Odpověděl Keiji.
"Víš, Tetsuro, už měl párkrát zlomené srdce a tak nechceme aby se to už opakovalo." Vysvětlil mi vážným výrazem ve tváři Keiji. "Má tendenci se rychle zamilovat a pak si natluče čumák." Prozradil Koutarou smutně.
"Ale mám takový pocit, že s tebou si ten čumák nenatluče." Dodal vesele Koutarou, když jsme stáli u pokoje, kde přestěhovali Tetsura. "Děkuji vám za důvěru, hoši." Poděkovala s úsměvem a otevřela dveře pokoje.

Rozhlédla jsem se po pokoji ale nikde nenašla Tetsura. Kde může být? Zvolala jsem jeho jméno ale bez odezvy. Sevřel se mi žaludek a dostala jsem strach.

*Krásné počteníčko, zlatíčka.💖*