Ochránce

4. kapitola

Když se naše rty rozdělily, tak se mi díval do očí. Pohladil mě po tváři. Ten dotek má tvář poznávala ale nevěděla jsem kam ho mám zařadit. 

Teď, uteč. Dělej, na co čekáš? Přímo křičel můj vnitřní hlas. Ale nohy stále neposlouchaly a kdyby mě nedržel, tak bych nejspíš spadla na podlahu.

"Proč jste to udělal?" Zeptala jsem se a kupodivu zněla odvážně. Kde jsem vzala tu odvahu položit mu takovou otázku? Problesklo mi hlavou.
Kuroo naklonil hlavu na stranu a pustil mě z náruče. "Proč jste se neodtáhla?" Zeptal se a ustoupil o krok zpět, ale nespouštěl ze mě pohled.

Dobrá otázka. Proč? Proč jsem ho neodstrčila? Proč jsem mu dovolila pokračovat a proč se mi to líbilo?
Nedokázala jsem logicky uvažovat.

Někdo zaklepal na dveře a ozvalo se za nimi hlas. "Pokojová služba. Jdu si pro vozík." Kuroo se otočil ke mě zády a dal ruce v bok. "Vstupte." Vyzval poslíčka Kuroo. Poslíček vstoupil a odvezl si vozík ani se na nás nepodíval.

Dveře zavřeli a já prošla kolem Kuroa a mířila k oknu. Jedným krokem byl u mě. Chytl mě za loket a já se zastavila. Stočila jsem pohled nejdřív na loket a pak na něj. "Chci jen tady vyvětrat." Oznámila jsem mu. "Já to udělám." Oznámil a prošel kolem mě k oknu. Rozhlédl se z okna a pak otevřel ventilačku.
Chvíli pozoroval dění venku. Nenápadně jsem z nočního stolku skicák a tužku. Sedla si na postel do tureckého sedu a načrtla jsem si Kuroovu postavu jak se dívá ven. 

Chvíli jsem se na něj nedívala a Kuroo se přesunul ke mě.
"Co to děláte?" Zeptal se tichým hlasem u mého ucha a položil mi ruku na rameno. Z jeho ruky sálalo teplo, moje srdce začalo být jako o závod.
Snažila jsem to nevnímat a pokračovala v kreslení.

Dokončila jsem kresbu a podívala se na ni.
"To je úžasné." Pochválil kresbu. Opatrně ji utrhla z skicáku a podala mu tu kresbu.
"Je vaše." Dodala jsem. Prohlížel si tu kresbu a pak mi věnoval polibek na čelo. "Děkuji." Poděkoval a pak vrátil pohled na kresbu. Schoval si ji do své skříně.

Lehl si do postele a otočil se na bok tak aby na mě viděl. Cítila jsem jeho pohled až mi z toho přejel mráz po zádech.
"Jak dlouho si myslíte, že tady budeme zavřeni?" Zeptala jsem se a zadívala se na svůj skicák.
"Netuším jak dlouho." Odpověděl. Začala jsem si kreslit něco neurčitého.

"Proč jste opětovala můj polibek?" Zeptal se po chvíli ticha. Stočila jsem pohled na něj. Věděla jsem moc dobře. Byla jsem zvědavá a taky se mi to líbilo. "Ani nevím." Zalhala jsem a opět se zadívala na skicák. Pousmál se nad tou odpovědi a posadil se na posteli.

"Život se se mnou nemazlil." Pronesl tiše a sklopil zrak. Podívala jsem se na něj a čekala jestli bude pokračovat.
"Mí rodiče se celou dobu mého dětství hádali a po letech mi táta oznámil, že vůbec nechtěl děti. Když mi bylo patnáct, tak se rozvedli. Samozdřejmě u rodiny z tátové strany byla máma ta nejhorší, protože to ona podala žádost na rozvod. Nikdo se neptal proč nebo co ji k tomu vedlo.
Tři roky na to máma onemocněla zákeřnou nemocí. Otec ji ani jednou nenavštívil, nestaral se o nic.
Šest měsíců bojovala s tou nemocí ale prohrála. Nebyl ani na pohřbu." Vyprávěl svůj příběh a vypadal jak hromádka neštěstí.

Klekla jsem si na matraci čelem k něj a objala ho kolem ramen. Chvíli to trvalo ale přidal se. Objal mě kolem pasu. Jednu ruku jsem mu položila na vlasy a pomalu ho hladila.
Chvíli jsme se mlčky takhle objímali, když jsem se odtáhla a pohlédla na něj.

"Dobrý?" Optala jsem se starostlivě. Kývl na souhlas. "Promiňte." Vyslovil Kuroo a stále se sklopenou hlavou.
"Za to se nemusíte omlouvat. Já moc dobře vím jak to bolí." Pronesla jsem soucitně. Zvedl hlavu a podíval se na mě. Čekal až začnu vyprávět, nadechla a vydechla. "Když mi bylo sedm let, tak před mými oči mi zastřelili mámu. Kousek od našeho domu.
Vzpomínám si jak ten vrah vyběhl z křoví a v momentě ji střelil a pak namířil zbraň na mě. Zavřela jsem oči a jen čekala až vystřelí. Nejspíš si to rozmyslel a utekl, protože když otevřela oči už tam nebyl." Dovyprávěla jsem svůj příběh. Tentokrát to byl on co mě objal a utěšoval. "My jsme k popukání?" Pronesla, když jsem se odtáhla. "Takový je život." Poznemal.

"Tak co? Už nebudete přede mnou utíkat?" Zeptal se a sledoval mou reakci. Sedla jsem si zase zpátky a přitáhla k sobě nohy. Položila jsem hlavu na kolena směrem k němu. Prohlížela jsem si jeho tvář.
"Myslím, že ne." Odpověděla jsem po chvíli. "To rád slyším. Stěžuje mi to práci." Pronesl s úsměvem. A já si to až teď uvědomila.
"Sakra … promiňte. Tohle jsem si neuvědomila." Začala jsem se omlouvat a cítit se trapně. Kuroo se začal smát. "V pořádku. Nic se neděje." Ujišťoval mě s úsměvem.
"Ježiši, já jsem tak hloupá." Titulovala jsem se a schovala jsem svou tvář do dlaních. "Miki, nejte hloupá. Takhle se nenazývejte." Protestoval a hladil mě po zádech. Bylo to strašně uklidňující.
"A když už teda takhle komunikujeme, tak by bylo fajn kdybychom si i tykali. Co vy na to?" Zeptal se. "Souhlasím." Odpověděla jsem s úsměvem.

"Nepodíváme se co dávají v televizi?" Navrhl. "Proč ne." Souhlasila jsem.
Natáhl se pro ovládač, který ležel vedle televize a zapl ji. Chvíli jen tak přepínal programy až narazil na nějaký film. "Můžu to nechat?" Optal se a stočil pohled na mě. "Ano." Odpověděla jsem. Lehl si na postel. Já si lehla vedle něj a soustředila se na film.

Najednou se mi začínali zavírat oči až jsem usnula.

*Ahoj zlatíčka, omlouvám se, že mi to trvalo tak dlouho. Pokusím se přes víkend toho co nejvíce napsat. Moc a moc děkuji za vaší trpělivost.
Krásné počteníčko a krásný víkend.*