Ochránce

9. kapitola

Byli jsme v objetí pravděpodobně dlouho, soudě podle reakce Bokuta.
"Hele a co my?" Poznamenal Bokuto a roztáhl paže s úsměvem. "No to víš, že jo." Poznamenal Tetsuro s úsměvem a pustil mě a objal Bokuta. Bokuto přibral do objetí Akaashiho, který chvíli protestoval až to vzdal.
"A s takovými idioty já se přátelím." Poznamenal vtipně Akaashi. "Pojď, necháme je o samotě." Řekl Akaashi a táhl Bokuta z pokoje.

Počkali jsme až zavřou dveře. "Miki, musím se ti omluvit. Kdybychom zůstali v hotelu nemusela bys tak trpět. Sakra ten šmejd tě zřídil." Začal Tetsuro a prohlížel si mou tvář. Položila jsem obě ruce na jeho tvář.
"Tetsu, kdybychom zůstali v hotelu tak by ses nepotkal s Kenmou. A ne nemusíš se mi omlouvat. Důležité je, že jsi živí." Řekla jsem a políbila ho.
"Nevýčítej si to." Poznamenala jsem po polibku. "Stejně ho zabiju." Pronesl naštvaně. "To už udělal Bokuto. Mimochodem ti dva jsou fajn. Akaashi není tak upovídaný, za to Bokuto je, řekla bych až moc." Prozradila jsem své dojmy z těch dvou. Tetsuro přetočil oči v sloup. "Co všechno ti nakecal?" Zeptal se s obavou v hlase. Pokojem se rozezněl můj smích. "Je mi to jasné. Samé chuťovky." Odpověděl si sám.

Když jsem se uklidnila, tak jsem zavrtěla hlavou. "Ne, neboj se. Nic strašného mi neřekl, protože mu to Akaashi nedovolil. Ale jak se tak na tebe koukám asi ho nejspíš vyspovídám." Zavtipkovala jsem s úsměvem. Sepnul dlaně k sobě a prosebně se na mě podíval. "Prosím tě, jen to nedělej." Prosil mě. Já se zase začala smát. Dala jsem mu ruce do klína a natáhla se k němu pro polibek.
"Když tak hezky prosíš." Šeptla jsem než se odtáhla.
"Jak to s tebou vypadá?" Zeptala jsem se. "No, ještě včera to vypadalo blbě. Ale teď je to mnohem lepší. Nechtěj slyšet podrobnosti." Řekl mi jednoduše. "Já si myslím, že je to víc než jasné." Dodala jsem a objala ho kolem krku a hladila po vlasech.

Slyšeli jsme klepnutí na dveře a do místnosti vstoupila sestra. Změřila si mě pohledem a pak si měřila Tetsura. Výškově byla o kousek větší než já. Vypadala spíš jako modelka než jako zdravotní sestra.
"Slečno, už je po návštěvních hodinách. A pan Kuroo potřebuje odpočívat." Pronesla jedovatě. "Ano." Souhlasila jsem s ní i když se mi nezamlouvala. Tetsuro ji věnoval zdvořilý úsměv a stočil pohled na mě.
"Zítra zase příjdu." Oznámila jsem a políbila. "Budu se těšit." Dodal s úsměvem.
Stála jsem u dveří, když se ještě otočila a podívala se na něj. Sledoval mě. Mávla jsem na něj a vyšla z pokoje.

Na chodbě se mi naskytl úžasný pohled. Ti dva moji zachránci seděli na lavičce před pokojem a spali. Akaashi si opíral hlavu o Bokutovo rameno a Bokuto o Akaashivou hlavu. Byl to nádherný pohled, to mi věřte a mrzelo mě, že je musím budit.

"Bokuto, vstávej." Začala jsem u něj a jemně zmáčkla jeho rameno. Hned prozdřel. Párkrát zamrkal a budil Akaashiho. Po probuzení se Akaashi narovnal a promnul si oči. Pak se podíval na mě.

Vyšli jsme z nemocnice a nasedli do auta. "A kam teď?" Zeptal se Bokuto, když usedl za volant. Nadiktovala jsem mu adresu a poprosila Akaashiho o mobil. Podal mi ho a já naťukala tátovo číslo.

Otec: "Tamakazu."

Me: "Ahoj tati."

Otec: "Miki, to jsem rád, že tě slyším."

Me: "Já taky. Jedu domů a zítra se za tebou stavím."

Otec: "To budu rád. Jo, byt máš uklizený a okno vyměněné."

Me: "Děkuji moc. Jsi poklad."

Otec: "Hlavně si odpočiň a zítra tě očekávám. Musím končit, papa."

Loučil se táta a já vrátila mobil Akaashimu s poděkováním.

Stavili jsme se ještě pro nějaké potraviny a pak už ke mě domů.

Doma jsme vybalili nákup a nabídla jsem jim sprchu než připravím večeři.
"Ty běž jako první do sprchy a my mezitím připravíme večeři." Navrhl Akaashi. Bokuto jen přikyvoval.

Je pravda, že jsem potřebovala tu sprchu víc než oni. Po tom strašném zážitku, kdo by nepotřeboval. Takže jsem se nesnažila protestovat a děkovně se na ně usmála.

Vešla jsem do koupelny a svezla se po dveřích na zem. Až teď to vše na mě dolehlo. Ten, co zabil mou matku je mrtvý. A Tetsurovo zranění. Proboha vždyť bojoval o život a sotva zvítězil, tak chtěl podepsat revers kvůli mě. Ještě, že ho kluci zastavili. A ti dva?
Ti jsou kamarádi do deště, jak se říká.
Jsou pro každou legraci.

Svlékla jsem si oblečení a vešla do sprchovacího kouta. Pustila jsem vodu a nechala ji smít veškerou špínu z mého těla. Vzpomínky na poslední událost mi připomínali už jen ty modřiny, které zdobily celé mé tělo. Hrály všemi barvami a při doteku bolely.

Usušila jsem se a oblékla si tepláky a tričko s krátkým rukávem. Vyšla jsem z koupelny a nasála úžasnou vůni, která se linula celým bytem.

Vešla jsem do kuchyně. Akaashi stál u sporáku a vařechou míchal něco v hrnci. Bokuto seděl na barové židličce a zasněně ho pozoroval. Přisedla si vedle něj.
"Koupelna je volná." Oznámila jsem do ticha. Oba dva sebou škubli leknutím a stočili pohled na mě. "Chodíš jako duch." Poznamenal Bokuto. Já se začala smát. "Já budu mít taky za chvíli hotovo." Oznámil nám Akaashi.
"Pánové, i když je to očividné, nemůžu se nezeptat jak to máte vy dva mezi sebou." Musela jsem se zeptat. Akaashi se na mě otočil.
"Co myslíš." Pronesl Akaashi.
"Vypadáte jako dva milenci ale moc vás neznám takže raději se ptám." Řekla jsem popravdě. "A jak tě to napadlo?" Zeptal se Bokuto.
"V nemocnici na chodbě jste tak sladce usnuli, to jsem o tom začala přemýšlet. A pak před chvíli jak jsi sledoval Akaashiho. Hele neuražte se, ale chci mít v tom jasno." Vysvětlila jsem jim to. Oba se začali smát.
"Kvůli tomu se nebudeme urážet ale dobře vysvětlíme ti to." Začal Akaashi.
"Ano máš dobré sledovací schopnosti. To se musí nechat." Napínal mě Bokuto. "Ano jsme milenci. Doufám, že ti to nevadí." Prozradil mi Akaashi.
"Proč by mělo?" Nechápavě jsem se na něj podívala. "No víš, někteří nás za to odsuzují. Proto se Akaashi ptá." Vysvětlil Bokuto smutně. "Nebojte se. Já proti tomu nic nemám." Ujistila jsem oba.

*Krásné počteníčko, zlatíčka.💖*