Ochránce

12. kapitola

Keiji si toho všiml a přistoupil ke mě. Vzal mě kolem ramen. "Miki, neboj se. Určitě se někde zdržel." Začal mě utěšovat. "Koutarou, běž zjistit, kde je." Požádal Keiji a jemně mě nasměroval k posteli. Usadil mě na kraj postele a odešel do koupelny.

Za chvíli se vrátil za mnou a v ruce držel sklenici vody, kterou mi podával. S děkovným pohledem jsem sklenici přijala a rovnou se napila.

Za nedlouho na to se objevil Koutarou s Tetsurem, který ke mě hned přistoupil. Odložila jsem sklenici na nemocniční stolek a postavila se. Hned ke mě přistoupil a vzal mě do náruče. Natiskla jsem se do jeho náruče.
"Keiji, co s ní děláš?" Optal se Tetsuro.
"Co, já? Za to můžeš ty." Obhajoval se Keiji. Vzhlédla jsem na něj.
"Když jsem tě nenašla v pokoji, tak jsem dostala strach." Vysvětlila jsem mu. Víc si mě k sobě tiskl a pohladil po vlasech. "Zítra mě pustí a už budeme pořád spolu." Pronesl mi do ramene. Vdechla jsem jeho vůni. I přes to nemocniční oblečení jsem cítila jeho vůni.

Posadili jsme se a všichni čtyři jsme si povídali. Koutarou začal vypravět jak jsme včera seděli u skleničky a bavili se. Keiji zase vyprávěl o našem setkání s otcem a já se tulila k Tetsurovi v náručí sem tam jsme si dali letmý polibek. Seděli jsme  a povídali si dokud neskončili návštěvní hodiny.
"Kluci, necháte nás chvíli o samotě?" Zeptal se Tetsuro kluků. Koutarou a Keiji na to kývli a odešli z pokoje.

Tetsuro se trochu odtáhl aby mi viděl do tváře. Vzal mou tvář do dlaní.
"Miki, vím, že je brzo se na to ptát ale chci se zeptat. Chtěla bys se mnou bydlet?" Zeptal se Tetsuro a dal mi jeden neposedný pramínek za ucho.
"Ano, Tetsu, chci s tebou bydlet." Odpověděla jsem a políbila ho. Přidal se a prohloubil polibek.

Rozloučili jsme se s Tetsurem a odešla z pokoje.
Na chodbě stáli ti dva a čekali na mě.
"Jedeme na večeři." Oznámil mi Keiji a vzal mě kolem ramen.
"Dobře ale zvu vás." Dodala jsem.
"No to v žádném případě. My zveme tebe." Odporoval Koutarou s úsměvem a vzal mě z druhého boku kolem ramen. Usmála jsem se.
"Nebudu se s vámi hádat." Vzdala jsem to.

Prošli jsem kolem recepce, kde stála ta sestřička co mě včera vyháněla od Tetsura. Výtězně jsem se na ni usmála a ona se na mě nevěřicně dívala.

Vyšli jsme z nemocnice a nasedli do auta. "Můžu řídit?" Optala jsem se Koutara. "Jistě." Odpověděl s úsměvem a podal mi klíče od auta.
Sedla jsem si za volant a zapla si pás.
Keiji si sedl na místo spolujezce.

Dojeli jsme do restaurace a vešli dovnitř.
Sedli jsme si ke stolu a objednali jídlo. 
"Slečno Tamakazu, dobrý den." Pozdravil mě nějaký muž za mnou. Ten hlas mi byl povědomý. Otočila jsem se po hlase. Majitel toho hlasu byl Kenma Kozume. Stál nade mnou a usmíval se. "Dobrý den, pane Kenmo." Pozdravila jsem a podala mu ruku na potřes. "Jdete večeřet?" Zeptala se ho.
"Ano." Souhlasil. "Můžete se přidat k nám."  Nabídla mu místo. "Nechci rušit. Jen jsem vás chtěl pozdravit." Odmítl Kenma. "Nebudete rušit. To jsou přátelé od Tetsura. To je Koutarou Bokuto a Keiji Akaashi. Pánové to je Kenma Kozume." Představila jsem je. Po podání ruky se Kenma posadil k našemu stolu.

Povídali jsme si a jedli. Kenma mi nabídl tykání a hned mě chválil za ty obrazy co jsem zrekonstruovala a že jich nebylo málo. Obeznámili jsme Kenmu, co se stalo Tetsurovi a proč byl tenkrát v galerii se mnou. Byl z toho šokovaný. Měl spoustu otázek, na které jsme mu odpovídali. "Zítra ho pustí z nemocnice." Ukončila jsem naše vyprávění. "No tak to je síla. A já si myslel, že se nechce ozvat a ono je to jinak." Prohlásil Kenma a nestačil tomu všemu věřit. "No stalo se. Jestli chcete teda chceš můžeme ho zítra vyzvednout spolu." Nabídla jsem mu.
"Budu rád." Souhlasil Kenma.
"Tady máš vizitku a s mým soukromým číslem a než vyrazíš dej mi vedět. Sejdeme se před nemocnici." Řekl Kenma a podal mi kartičku. Kývla jsem na souhlas.
"No pánové, rád jsem vás poznal ale už musím jít." Loučil se Kenma.
"A ty se měj. Pánové dávejte na ni pozor." Řekl a odešel.

My jsme zaplatili naši večeři. Trvala jsem, že si zaplatím alespoň svou večeři, když teda nemůžu zaplatit celou večeři. Dlouho jsem je přemlouvala až jsem nakonec zvítězila.

Dojeli jsme domů.
"Konečně doma." Pronesla jsem a dosedla ztěžka na pohovku. Zavřela jsem oči. Mihl se kolem mě nějaký stín. Otevřela jsem oči.

Ti dva se nade mnou tyčili. Ruce měli založené na prsou. Nechápavě jsem je sledovala. "Co je?" Zeptala jsem se. "Odkud znáš Kenmu? Protože my ho známe z vyprávění." Zeptal se Keiji. "Ach ták. No já ho znám z galerie. Jeho firma je hlavním sponzorem mé galerie a taky mě zásobuje obrazy, které renovuji, i když nevím pořádně kde ty obrazy bere. S Tetsurem se viděli ten den co ho postřelili a mě unesli. Proto mám ten pocit, že je to má vina." Vysvětlila jsem jim. Pořád jsem cítila vinu, za to co se stalo.
"Kenma byl ten důvod, proč jste opustili hotel?" Zeptal se Koutarou.
"Ano. Pro mou galerii je důležitý klient. A vždy si žádá mou přítomnost při předávání obrazů nebo jednání. Díky Kenmovi mám i váženou klientelu, kteří si buď to kupují mé obrazy nebo nechají renovovat." Vysvětlila jsem jim.
"Je pravda, že jsem ten den měla divný pocit a i když jsem věděla jak moc je schůzka důležitá, tak jsem to chtěla odložit. Jenže Tetsuro mě ujišťoval, že vše bude v pořádku. Bylo to hrozné dilema." Jen při tom vyprávění mi naskakovala husí kůže.
Přitáhla jsem si k sobě kolena a schovala hlavu.

*Omlouvám se, že tenhle příběh nevydal dlouho, žádnou kapitolu. Nějak mi nechodili nápady.☹️ Ale teď se dostavili, takže jsem to hned musela napsat.😊 Krásné počteníčko, zlatíčka.💖*