Ochránce

2. kapitola

Měla jsem konečně hotovo. Zavřela jsem kufr a chtěla ho vzít z postele ale ve stejnou dobu se pro něj natáhl i Kuroo. Zavadil o mou ruku a já pohlédla do těch jeho očí, které se na mě dívaly. Sklopila jsem zrak. Moje srdce tlouklo jako o závod a dech se mi zatajil. Rychle jsem stáhla ruku zpět a nechala Kuroa ať se ujme mého zavazadla. Vzal mi kufr a odešli jsme do obýváku.

"Tak Miki, zatím tě schováme do malého hotelu, než něco vymyslím." Oznámil mi otec, když jsme vstoupili do místnosti.
"Kuroo, vy na ni dohlídnete." Dodal ještě a přiložil si mobil k uchu.

Otec dal instrukce a adresu Kuroovi a vyšel z bytu. Já vzala ještě svou kabelku a vyšli jsme s Kuroem z bytu.
Zamkla jsem byt. Rozloučila jsem se s otcem objetím.
"Kuroo, ručíte mi za její bezpečnost." Dodal otec před bytem.
"Ano, pane." Odpověděl Kuroo.
"Dobře. Běžte." Řekl otec a my se vydali na cestu.

Hned před vchodem jsme nastoupili do auta, které se rozjelo. Auto mělo černou barvu. Kuroo seděl za volantem a já na zadním sedadle.
"Jak dlouho pojedeme?" Optala jsem se.
"Podle navigace asi dvě hodiny." Odpověděl.
"Dobře." Dodala a opřela si hlavu o opěrku a na chvíli zavřela oči.

"Slečno Tamakazu, vstávejte." Slyšela jsem hlas a ucítíla jak mě někdo hladí po tváři. Rychle jsem otevřela oči a spatřila Kuroa. Pouliční lampa mu osvětlovala tvář. Vypadal kouzelně. Miki, na co to myslíš, napomenula jsem svou mysl.

Vystoupila jsem z auta a rozhlédla se.
Stáli jsme před malým hotelem.
Byla to nízká dvoupatrová budova. Prohlížela jsem si budovu a Kuroo mezitím vytáhl naše zavazadla.  
"Tak jdeme." Pronesl Kuroo, když stál vedle mě. Kývla jsem na souhlas a chtěla si vzít od něj své zavazadlo.
Ale mi to nedovolil.

Došli jsme na recepci a Kuroo nahlásil mé jméno. Já stála vedle něj a cítila něčí pohled na mých zádech. Otočila jsem hlavu dozadu, ale už tam nikdo nebyl.

Recepční nám s úsměvem předala klíč od jednoho pokoje a vysvětlila, kterým směrem máme jít. Kuroo ji poděkoval a vyšli jsme směrem, kde nás navedla recepční.

Chvíli jsme šli dlouhou chodbou než jsme narazili na dveře s číslem 42. To byl náš pokoj. Kuroo otevřel a gestem naznačil abych vešla první.
Vstoupila jsem do místnosti.

V místnosti byla velká postel s nebesy a před ní televizní stolek s televizi. U zdi byli dvě vestavěné skříně a dveře na balkón. Ten nejspíš ani nevyužijeme. Kuroo postavil naše zavazadla na zem, udělal dva kroky k oknu a hned se rozhlédl přes žaluzie ven než je zatáhl.
Sedla jsem na postel a schovala si tvář do dlaně.
"Copak se děje?" Slyšela jsem jak se mě ptal Kuroo. A ucítila jak mi sundal dlaně s mě tváře.
"Jen jsem si uvědomila, jak rychle může skončit život. Co by se stalo, kdyby …" Nedokončila jsem větu. Zlomil se mi hlas. Začala jsem brečet a chvěla se. Kuroo mě objal.
"Na takové věci nemyslete. Nedovolím nikomu aby vám ublížil." Utěšoval mě a hladil po vlasech. Bylo mi v jeho náručí příjemně. Měla jsem pocit bezpečí. Co je zač?

Odtáhla se, i když jsem nechtěla. Musím od něj a srovnat si myšlenky.
"Jdu si dát sprchu." Oznámila jsem a rychle mířila do koupelny.

Velká rohová vana mě donutila změnit názor. Pustila jsem kohoutek s teplou vodou a nastavila ji podle mých potřeb. Zašpuntovala ji a nalila do vany levandulovou pěnu.
Sundala jsem si oblečení a schovala se ve vaně s bohatou pěnou. Uvolněně si opřela hlavu o okraj vany a zavřela kohoutek.

Na univerzitě jsem byla znásilněná a proto jsem moc nedůvěřovala mužům. Vlastně ani ženám. Neměla jsem přátelé.
Znasilnil mě přítel mé kamarádky, která se na to celé hnusné divadlo koukala a bavila se.
Otec o tom neví. Modřiny co jsem měla, jsem zamluvila tím, že jsou od pádu z koně. Sice mi bylo jasné, že mi to nevěřil, ale neřešil to.

Ve vaně jsem zůstala poměrně dlouho, když na dveře ťukal Kuroo.
"Jste v pořádku?" Zeptal se.
"Ano jsem, už jdu z vany." Uvědomila jsem si, že se chce taky nejspíš vykoupat. Rychle jsem se osprchovala a vyšla z vany. Osušila jsem se a chtěla se obléknout, ale uvědomila jsem si, že jsem si nevzala čisté věci.
Naštěstí na věšáku visel župan. Oblékla jsem se do něj a pevně ho uvázala. Opláchla po sobě vanu a vešla do pokoje.

Spatřila jsem jak si Kuroo chystal místo na spaní na zemi.
"Co to děláte?" Zeptala se.
"Přenechám vám postel, já si lehnu na zem." Odpověděl a chystal si noclech dál. "Postel je dost velká. Takže se na ni vyspíme oba." Argumentovala jsem. "A nebude vám to vadit?" Zeptal se podíval se na mě.

Správná otázka. Nebude mi to vadit? Nebude mi vadit, že bude tak blízko?
Podívala jsem se na postel.
Můj pocit viny mi ale nedovolil ho nechat spát na zemi, zase můj strach na posteli.

"Ne nebude." Odpověděla jsem rázně. Nadzvedl koutky úst do úsměvu.
"Dobře." Dodal a zvedl se ze země. Prošel kolem mě do koupelny.
Ucítila jsem jeho vůni. Po tom co se stalo a po dvouhodinové cestě autem stále voněl svěže.

Dveře od koupelny se zavřely a já se vzpamatovala. Vytáhla jsem ze svého zavazadla pyžamo a rychle se oblékla. Pak jsem si vybalila oblečení a naskládala do skříně.

Lehla jsem si do postele a pořádně se přikryla. Nebylo to kvůli tomu, že by mi byla zima ale kvůli obavám.
Udělala jsem dobře, když jsem souhlasila aby spal vedle mě? Ne byl to špatný nápad ale zase ho nemohu nechat spát na zemi.

Slyšela jsem jak se vrátil do pokoje. Byla jsem otočená zády k němu a koukala se na stěnu.
"Slečno Tamakazu, jestli-"
"Miki. Říkejte mi Miki, prosím." Skočila jsem mu do řeči. "Dobře Miki, jestli vám to vadí, tak půjdu na zem." Řekl. Otočila jsem se na něj.
"Nemůžu vás nechat spát na zemi. Mé svědomí mi to nedovolí." Vysvětlila jsem mu své rozhodnutí. Na to se zasmál. "Jsem zvyklý spát na zemi." Odvětil s úsměvem. "V tom případě, záleží na vás kde si ustelete. Dobrou noc." Řekla jsem a otočila se na druhý bok. Byla jsem unavená a vyčerpaná. Hned jsem usnula.

*Krásné počteníčko.💖🍀*