Innocent [Taekook]

Epilog

O dva roky později

Počasí v Las Vegas bylo snad úplně jiné než to v Koreji. Slunce svítilo o tolik jasněji, na nebi nebyl ani jeden mráček a zdálo se, že tu snad nikdy předtím nepršelo. Kdyby Tae miloval léto, zřejmě by se sem s radostí přestěhoval, ale jelikož byl milovník zimy, takovéhle počasí ho akorát odrazovalo.

Minivan, v němž sedělo několik mladíků, prudce zabrzdil a řidič hlasitě zanadával. Zrovna jeli po dálnici, když je předjelo další osobní auto, které málem najelo do auta před sebou.

„Zkurvení amíci, ani neumí řídit!" rozvášnil se Namjoon, když si přečetl spz značku onoho auta. Věděl, že něco tak nebezpečného by žádný korejec neudělal. Bohužel, už dávno nebyli v jejich rodné vlasti, nýbrž v Americe, kde si zřejmě každý rád zahrával se svým životem.

„Notak Joone, nestresuj. Ještě máme hodinu před sebou, tak to vydrž," uklidňoval ho Jin, jenž oddaně seděl po jeho boku.

Zbytek cestujících se jen ušklíblo a dál se věnovalo scenérii za okýnkem. Amerika byla krásná, ale s jejich zemí se nedala srovnávat. Jediné, co zde bylo možná o chlup lepší, byli lidé, jež byli velice přátelští a ochotní. I když, za každým takovým úsměvem se mohla skrývat faleš, kterou ani jeden z nich nedokázal poznat.

Cesta byla dlouhá, možná až příliš nudná, jelikož žádný z cestujících neměl náladu na mluvení. Ještě pořád byli vyřízení z nekonečné cesty letadlem, které nebylo ani zdaleka tak pohodlné, jak si mysleli. Bohužel, turistické třídy žádný luxus neslibovali, a tak se nemohli divit. I přese všechno otrávení si udržovali své úsměvy, které jim zdobili obličeje. Těšili se, jelikož je čekalo zábavné dobrodružství, s těmi nejbližšími přáteli.

Bylo to už více jak dva a půl roku, co se poprvé všichni dohromady setkali. Trvalo jim nějaký ten měsíc, než se dali dokupy všichni, ale nakonec jejich sestava zůstala taková, jakou se tehdy stala u Taehyunga doma. Jako by to bylo včera, kdy si svěřovali své přání a tajemství, z nichž se některá dokonce naplnila.

Nejeden z nich si myslel, že se jejich přátelství časem rozpadne, ale překvapivě se jejich nejčernější obavy nenaplnily. Drželi spolu i přesto všechno, co se stalo. Ani Yoongiho zamilovanost neovlivnila jejich přátelství, jelikož se po nějakém čase, s pomocí svých přátel, dokázal odmilovat. Nakonec si našel přítelkyni, která na něj čekala ve společném bytě, který si pronajali doma v Koreji.

Namjoon ještě stále oplakával rozchod s jeho bývalou přítelkyní a Jin nedokázal najít někoho, kdo by pochopil jeho trapné vtipy, a tak byli jediní, kdo stále nikoho neměl. Nevadilo jim to. Byli šťastní, že mají alespoň sami sebe navzájem. Přátelství pro ně bylo mnohem cennější než vztahy s předčasným koncem.

Jakmile přiletěli do Las Vegas, města, které nikdy nespalo, pronajali si minivan, který je měl dovézt přímo do centra na hotel, kde měli být ubytovaní. Cesta trvala hodinu a půl, ale všem přišla nekonečná. I tak se ale snažili, aby nepřišli o svou dosavadní náladu a přivítali zbylé hochy s úsměvem na tváři.

„Už tam budem?" povzdychnul si Jungkook. Svým hlasem napodobil oslíka ze Shreka 2.

„Ještě deset minut, Kookie. Za chvíli budeme v centru," uklidnil ho Jin, jenž v ruce držel mobil s navigací.

Pomalu vyjeli z dálnice a zařadili se na silnici, která vedla přímo doprostřed centra rušného velkoměsta. Bylo zvláštní jet pouští a najednou vidět tak barevné neonové město, které doslova žilo svým životem. Jungkook opatrně vzbudil Taehyunga, jenž stihnul znovu usnout. Byl jako malý medvídek, který rád spinkal a nechával se objímat. I o po tolika letech přišel Jungkookovi stejně rozkošný, jako když ho poprvé viděl.