Neznámá

16. Kapitola

Modlila jsem se, abych nakonec našla cestu ven z tohoto odporného bludiště. Nervy jsem měla napnuté, stejně tak i uši. Čím dál jsem šla, tím větší tma se kolem mě obepínala. Tohle se mi ani trošku nelíbilo.

,,Leo!" Zavolala jsem znovu a otočila se kolem dokola. Někde tady musí být nějaká cesta. Zakopla jsem o kořen stromu a začala padat ze svahu. U toho jsem nejspíš objevila i novou oktávu, protože takhle ječet neumí ani ta nejlepší operní pěvkyně. Narazila jsem do skály, která trochu zbrzdila můj pád. Teda myslím, že to byla skála, protože opravdu nevidím ani svou ruku. Pevně jsem se tedy zachytla toho jediného pevného bodu v dosahu mých rukou. Pomalu a velice opatrně jsem sestupovala podél skály, což byl asi nakonec jen opravdu veliký balvan, jelikož brzy skončil kulatou hranou. Snažila jsem se přizpůsobit zrak temným podmínkám tohoto lesa. Moc se mi nedařilo. Byla tady taková divná tma. Jestli na mě vybafne něco jako čarodějnice asi to se mnou sekne.

Tiše jsem se modlila, aby tyhle divnosti brzy přestaly. Divné ticho, divná tma, co bude dál? Opravdu jsem si přála někde zahlédnout byť jen malý náznak světla. Nikde nic. Zůstala jsem proto stát za balvanem. Křičet už nechci. Co kdyby tady něco bylo? Něco nebezpečného. Přestala jsem pomalu i dýchat. Moje uši se snažily zaznamenat každý pohyb, křupnutí větve, hlas nebo i obyčejné zafoukání větru. Nic z toho se nestalo. Začínala jsem lehce propadat hysterii. Co když mě nenajdou? Ráno se probudím v žaludku nějaké obludy tady v lese. Tohle se mi ani trochu nezamlouvalo. Musím najít cestu zpět.

Zkusila jsem udělat váhavý krok vpřed. Pod tíhou mé boty zakřupala větev a zašustělo listí. Chvilku jsem ztuhle poslouchala. Ticho. Pomalu jsem tedy udělala dalších několik kroků, než se mi svezla noha a já se potloukla o ten protivný kus kamene. Vykoukla jsem zpoza něho. Když to nejde nahoru, půjde to dolů. Opatrně jsem začala scházet nejspíš velice prudký kopec. Snažila jsem se pohybovat co nejtišeji to bylo možné v této změti listí a suchých větví. Každou chvilku jsem o něco zaškobrtla nebo sjela o kus níž. Zatím jsem se však úspěšně držela na nohou. Což taky nemělo dlouhého trvání a já skončila zabořená v nějakém ohavném bahnitém rybníčku. Zkusila jsem zvednout nohu, ale zem pode mnou se propadla o kus níž.

,,Pomoc! Prosím, pomozte mi!" Zařvala jsem do tmy. Došlo mi, že jsem našla cíl cesty, který jsem hledala. Ty hloupé bažiny. Objevila jsem je jen trochu víc důkladněji, než bylo původně v plánu. Proto jsem nic neviděla, musí tady všude být mlha. Nehýbala jsem nohama, protože byly zabořeny až po kolena. Rukama jsem hledala nějaký příhodný bod k zachycení. Bohužel, nikde nic. Tohle je nejspíš můj konec. Ani jsem se s nikým nestihla rozloučit. Takhle jsem si svou smrt nepředstavovala. Zázračná dívka zemřela při záchraně kamaráda, když se utopila v bažině, ze kterého ho původně asi zachránit chtěla. Přímo skvělý titulek do novin, tedy pokud tady nějaké noviny vedou. Ach bože, přemýšlím o takových blbostech, místo abych se pokoušela najít nějaké rozumné řešení.

Zem se pod mýma nohama zase o kousek posunula. Víc jak polovinu stehen jsem měla ponořených v tom odporném, lepkavém, páchnoucím blátě. V tom se ozvaly kroky. Lehké kroky, za mými zády. Pokusila jsem se otočit ale pouze jsem docílila toho, že jsem se propadla zas o kus víc.

,,Nehýbej se." Zamumlal za mnou známý hlas. Matt! Našla jsem ho, jsem zachráněná! Málem jsem si zatančila oslavný tanec, nebýt té patálie s bahnem a mým topením. Matt mě vzal opatrně za ruce a lehce mě otočil čelem k sobě. Asi.

,,Matte, ráda tě slyším!" Nadšeně jsem se usmála na tmu přede mnou. Doufala jsem, že tam někde stojí Mattův obličej.

,,Já tebe taky, Mio, ale aby to taky nebylo to poslední, co uslyšíš, tak se teď chytíš té větve, kterou ti podám, ano?" Ani nečekal na odpověď a podal mi kus nějakého klacku. Pevně jsem se ho oběma rukama chytla. Půda se propadla víc než před tím. Vystrašeně jsem vykřikla. Matt na mě zasyčel něco o tom, abych byla zticha. Pak jsem ucítila tlak na rukou. Moje tělo se začalo pomalinku vynořovat z té odporné, s prominutím, sračky. Lepší slovo si to prostě nezaslouží. Asi za deset minut jsem pod nohama cítila pevnou zem. Konečně! Po slepu jsem našla Mattovo tělo a pevně ho objala. Matt mi objetí ochotně opětoval.

,,Už jsem si málem začala psát závěť." Úlevně jsem se uchechtla. Tohle všechno je za mnou.

,,Tak klidně začni, protože tohle místo je zatraceně divný. Mám kousek odtud takový něco jako základní tábor. Je to tam bezpečnější než tady. Budeme muset být opatrní, hlavně když je tady taková tma." Povzdechne si a pevně mě chytí za ruku.

,,Chceš říct, že tu jinak bývá vidět?" Zvědavě se zeptám.

,,Rozhodně líp než teď. Pojď za mnou." Přikázal mi. Pomalu jsme se tedy vydali kupředu. Pevně jsem se držela jeho ruky. Matt mě vždy upozornil, když se blížila zatáčka nebo nějaká jiná překážka. Po chvilce jsem se opět rozhodla promluvit.

,,Jak si utekl těm psům?" Matt se rozesmál.

,,Můj drahý otec zapomněl na jednu maličkost. Ty psy jsem vycvičil. Nikdy by mi neublížili. Zahráli jsme to dost dlouho na to, aby to bylo věrohodné a oni se pak vrátili domů. Co mi spíš vrtá hlavou je tvé záhadné přežití popravy." Vsadila bych boty, že se ušklíbl.

,,Přemístila jsem se pryč. Nechala jsem tam svou dvojnici, které hlavu opravdu usekli. Jinak, proběhla revoluce, tvůj otec je mrtvý. Teď vládne tvá matka se sestrou." Pousměju se.

,,Tak to se jednou zase mohu v klidu vrátit domů. Už jsme tady." Uchechtne se. Před náma je rozdělaný malý oheň a u něho deka. Cítím se tu podivně v bezpečí. Konečně po celé noci a nejspíš i dnu je v bezpečí.

Ahoj, vítám vás u nové kapitoly Neznámé. Jakpak se vám líbila. Koment nebo hvězdička moc potěší❤️
Zdraví vás pernicek.