Neznámá

21. Kapitola

”Tak jo Mio, vše je úplně v pohodě. Sice jseš v tajemný zemi, která už pro tebe není až tak cizí. Udělala jsi už asi bilion nemožných věcí a tím pádem můžeš uhádnout hádanku kanibalské čarodějnice." uklidňovala jsem samu sebe, ale moc mi to nešlo.

„Mi, klídek, vše dobře dopadne, teda doufám, podle toho, co jsme zjistili nemáme moc šancí na přežití. Jejda, to ti asi moc nepomohlo že?“ snažil se mě povzbudit Matt, kterému jsem před chvílí objasnila, kde se právě teď nacházíme a co nás čeká, ale moc mu to nešlo.

Nějakým prapodivným způsobem se mu to ale podařilo. Jediné, na co jsem pár minut myslela bylo, že mi Matt vymyslel přezdívku. Sice to bylo je zkrácené jméno, ale byl první. Nikdo mi ještě neřekl jinak než Mia, takže to byla celkem změna.

Na co jsem tuto ale myslela? Možná to bylo tím, že za chvíli nejspíš umřu, už nikdy nespatřím Kevina, mluvící Knihu, Leannu, ani bobřici, nezachráním tento svět a ten padne do rukou neznámé moci. Moje pesimistické myšlenky byly podle mého názoru na místě, ale můj vnitřní hlas neboli Marco si to nemyslel.

Můžeš mě ušetřit tvých dalších myšlenek prosím? Už jsem toho zažil dost, ale nikdo neměl zatím tak hrozné způsoby. Každý si důvěřoval a to jsem je provázel celým životem. Když se někdo dostal do rukou věštkyně, doufal ba dokonce věřil, že přežije. Někdo sice doopravdy umřel, ale více jich přišlo jen o jednu ruku, někdo si dokonce vybral, že přijde o ucho. U tebe je to ale jiné. Ty máš dar o kterém zatím nevíš a já ti nic dalšího nesmím říct. To je taky hlavní důvod, proč jsi nyní moje hostitelka. Mám ti pomoci ovládnout tvé schopnosti.

„Přestaň mluvit nesmysly M...“ začala jsem, ale pak jsem si všimla, že mluvím nahlas, páč se na mě ten odpornej had díval, jako bych se zbláznila. „můj vnitřní hlase, víš hade,“ oslovila jsem ho protože jsem si nemohla vzpomenout, jak se jmenoval, „můj vnitřní hlas se mi snaží namluvit, že tady neumřu.“ Vážně jsem se právě ospravedlňovala před hadem? Já jsem asi musela umřít a tohle je nějaká zvrácená forma pekla. A kde byl vůbec Matt, když jsem ho nejvíc potřebovala?! Snad nešel prohledávat tuhle jeskyni, protože kdyby ano, asi bych si začala myslet, že se zbláznil. Ale pořád jsem nechápala, o jakých schopnostech to Marco mluvil, copak jsem jich už neměla dost? Navíc řekl, že mě naučí s nimi pracovat a jak asi, když je jen v mé hlavě?

__________

„Jé, ty ses sblížila s Liamem?“ přišel zpět asi o půl hodiny později Matt, čas jsem odhadla nejspíš špatně, protože poslední chvíli jsem strávila ve společnosti hada a ještě k tomu v doupěti čarodějnice, která jí lidi. „K-kde jsi byl? Máš všechny části těla?“ zeptala jsem se roztřeseně, ale podle jeho usměvavého výrazu nejspíš zapomněl, kde se právě nacházíme a to se mi vůbec nelíbilo.

„Proč bych neměl mít všechny části těla? Akorát je pravda, že kromě tvého, Liamova a mého jména si na vůbec nic nevzpomínám,“ řekl jen tak mimochodem. „C-cože? M-m-musíme odtud okamžitě zmizet dokud je čas,“ otočila jsem se na stále otevřené "dveře" od jeskyně, ale když jsem se k nim dostala, jen tak tak jsem zastavila. Byli jsme uvězněni nespíš v časové smyčce, nebo jak se tomu říká. Tohle bylo mnohem horší, než jsem si doteď uvědomovala. Musela jsem vymyslet, jak nás odtud dostat, ale podle tohohle všeho o nás ta čarodějka už věděla, takže nám nezbyde nic jiného, než se s ní setkat tváří v tvář. Jestli teda má tvář.

Po chvíli jsem si vzpomněla na to, jak jsme spadli od vchodu asi tak minimálně 50 metrů, tak jakože jsou tady pořád ty dveře? Raději jsem se neptala v duchu, protože Marco by odpověď znát mohl. A já jsem už tak měla žaludek jako na vodě, tak jsem si nehodlala přidělávat další důvod k tomu, abych se mi vážně obrátil žaludek. No ale bohužel pro mě mi došla jedna zásadní informace. Jestli se odsud chceme dostat a vrátit Mattovi paměť, budeme se muset setkat s tou čarodějnicí kanibalkou. Doufám, že kromě předvídání každýho kroku neumí číst taky myšlenky, protože to bych byla asi předem mrtvá, i kdybych zvládla uhodnout tu hádanku. Jenže to je asi taky problém, protože vždycky, když jsem měla něco uhodnout mi někdo musel napovědět. A vsadím se, nebo radši ne, nechci přijít rovnou o dvě části těla, že ona nápovědy nepraktikuje.

Mohli bysme se sice té části celkové vyhnout, jenže to bychom stejně umřeli hladem a žízní, protože tady rozhodně nic není, to musela zařídit ona. Hlavní ale je, že jsem neztratila paměť jako Matt, protože to by bylo fakt špatný, spoléhat se pouze na hada. Teď mi ale došla ještě jedna věc, to, kde se nacházíme, se Matt dozvěděl jen chvilku před tím než ztratil paměť, ale rozhodně se to dozvědět musel. Vždyť tady šlo do slova a do písmene o náš život.

Proč ale zrovna teď uběhlo deset let od doby, kdy se naposledy objevila?

V tu dobu mi došla jedna zásadní informace. A to ta, že před deseti lety, v době, kdy se ta kanibalka podle Marca měla někde objevit, se tady objevil v tu dobu sedmiletý Kevin a musela jsem děkovat, že Kevin tu jeskyni neobjevil. Protože kdyby ano, asi by to nedopadlo moc dobře.

„Pojď Matte, musíme se tomu konečně postavit. Já už tady nevydržím ani minutu!“ a na důkaz svých slov jsem se vydala první do neznáma. Mattovi jsem už podruhé vysvětlila, kde jsme a co nám hrozí. A teď ho nepustím ani na krok, protože nehodlám riskovat, že by zase ztratil paměť. Protože jednou to bohatě stačí, jen doufám, že až, nechci myslet na to že by to mohlo být jestli, se dostaneme z tohohle místa, doufám, že se mu paměť opět vrátí.

Ruku v ruce jsme pokračovali na místě zkázy a o chvíli později se nám půda opět ztratila pod nohama. Proc já mám na tyhle místa takový štěstí? Nebo bych spíš měla říct smůlu?

Ahoj, vítám vás po dlouhé době u nové kapitoly Neznámé. Jakpak se vám líbila? Koment nebo hvězdička moc potěší ❤️
Zdraví vás Lili.