Neznámá

5. Kapitola

„Proč toho balíte tolik?" divila jsem se Vie, která balila všechno, co se jí dostalo pod ruku. Docela jsem chtěla vidět, kam to všechno hodlá sbalit a kdo to bude nosit...

„Neboj se, Mio," ozval se Kevin, „máme tady zvláštní tašku, která vypadá malá, ale vejde se tam vše, co tam dáš." To se mi dost ulevilo, protože jsem dost pochybovala, že by Via něco nesla.

„Tak kdy konečně vyrazíme? Ta bobřice balí už skoro dvě hodiny. Tímhle tempem se tam teda moc rychle nedostaneme." Ozvala se Kniha, ta tu ještě chyběla. Už jsem si říkala, kdy začne zase něco kritizovat. Nikdy nevydržela víc, jak patnáct minut.

„Super," usmála jsem se na Keva, „tak mi ji prosím dej, abych to mohla zabalit a ty mlč Kniho, jinak tě zabalím spolu s ostatními věcmi." Tohle Knihu dostatečně umlčelo a jen si naštvaně odfrkla, dál však nic jiného neříkala. Pro sebe jsem se usmála nad mým důvtipem.

__________

„Mio! Kde jseš? Vyrážíme!" volal na mě Kev. Nevěděla jsem ale proč. Stála jsem přímo vedle něho, ale on vypadal, že mě neviděl. Divné!

„Vždyť stojím přímo vedle tebe," odpověděla jsem mu na jeho otázku. „Aaaa," vyjekl, tak tohle bylo už vážně podezřelý. „Jo, slyším tě, ale jako bys zmizela," zdělil hned, jak se uklidnil. V tu dobu jsem se zase zhmotnila, to mi napověděl Kevův další výkřik. „Musíme zjistit, jak funguje to tvoje zneviditelňování. Mohla by to být vhodná zbraň proti těm skřetům nebo s kým to máme bojovat až za deset let přijdou ty dvojčata. Jen doufám, že to nebudou malý děti." Tak v to jsem doufala i já.

„Tak si vzpomeň, co všechno jsi dělala nebo říkala před tím, než ses stala neviditelnou," zkusil Kevin hned, jak jsme vyrazily na cestu.
„Vzpomínáš si? Vždyť já ani nevěděla, že jsem neviditelná, tak jak mám vědět, co jsem dělala," obrátila jsem se k němu zády a dělala uraženou.

„Už to mám," zaradoval se Kevin. „Co máš?" otočila jsem se se zájmem zpátky. „Když se máš stát neviditelnou, musíš prožít nějakou emoci, jako třeba radost, smutek, zlost." Tak to bylo pěkně na houby. Už jsem si představovala, jak se mě někdo (třeba Kevin) chystá políbit a já najednou zmizím. Rychle jsem ale tu myšlenku zahnala. Vždyť jsem Kevina neznala ani dva dny.

„A jak se mám dostat zpátky do viditelné formy, to ti nedošlo?" připadala jsem si nesvá, když jsem neviděla své tělo. „Nejspíš to bude tak, že když prožiješ negativní emoci, tak musíš zase prožít pozitivní emoci a naopak," zdělil mi prostě. Tomu se to lehko řekne, jeho tělo je vidět na rozdíl od toho mého.

„Tak jo, skoč mi na záda," zastavil se a čekal až vyskočím. „Víš, Keve, ráda bych, ale si moc vysoký," začala jsem pomalu a čekala, jak zareaguje. „Jo, jasně," skrčil se a já na něj naskočila, „jo a Knihu mi klidně dej." Dala jsem mu ji do nastavené ruky.

„Víš, je to divný. Vím že na mě si, cítím tě, ale nevidím tě. To mi přijde hrozně divný." Tomu jsem se musela zasmát a v tu dobu jsem zase byla viditelná.

„Keve, už mě můžeš položit. Už jsem vidět," upozornila jsem ho. „A nechtěla by ses ještě chvíli nosit?" optal se a tak jsem souhlasila.

__________

„Fialko, to jako nemáš vlastní nohy?" ozvala se po dlouhé době Kniha. Ta tu ještě chyběla. „To samozřejmě má," odpověděl za mě rychle Kevin, „Ale teď, když jsme zjistili, že může být neviditelná, tak co když se u ní objeví nějaká jiná schopnost."

To byla pravda, tohle mě vůbec nenapadlo.

__________

„Tenhle les mi něco připomíná, jako bych ho už někdy viděla, ale nemůžu si vzpomenout kdy," přemýšlela jsem, když jsme vstupovali do temného lesa s úzkou cestičkou. „Třeba to bylo chvíli před tím, než ses dostala sem," připomněl mi Kevin fakt, že si nic nepamatuju. A v tu chvíli jsem přesně věděla, co se stalo.

„Keve, já si vzpomněla," vykřikla jsem, „Jako bych to měla přímo před sebou. Ten starý opuštěný dům, schodiště a knihovnu, kde jsem se s Knihou dostala sem, moje sestra Kristin, rodiče,..."

„Super, ty seš vážně geniální. Vzpomenout si na všechny vzpomínky už druhý den. Mě se vzpomínky vracely postupně celý rok." divil se Kevin a přitom mě položil na zem přímo před začátkem cestičky.

Cítila jsem stejné pocity, jako předtím. Strašně jsem se bála a čekala jen to nejhorší. Spolu s Kevinem a Viou jsem vstoupila do lesa. To, co jsem tam ale uviděla mi vyrazilo dech.

Všude byly samé lampiony a já si jeden vzala do ruky a ten se v tu chvíli změnil na malého trpaslíka, Kevinův lampion se změnil na trochu většího trpaslíka. „Ahoj," promluvila jsem na trpaslíka opatrně, „kudy máme jít, abysme se dostali do království víl?"

„No ne, vy jste ty z věštby, a kde jsou dvojčata?" optal se trpaslík v mé ruce. „Přijdou za deset let, teprve včera jsem se sem dostala já," zdělila jsem jim.

„Co jim to tady vykládáš, co když jsou to špehové?” okřikla mě Kniha potichu, aby to trpaslíci neslyšeli. „A jak si to jako chceš ověřit!” rozčílila jsem se. Jejda, to nebylo dobré. Ujistil mě o tom i Kevinův výraz. Byla jsem zase neviditelná. „To ti teda pěkně děkuju Kniho,” sykla jsem a radši ji podala Kevinovi. Protože bylo vážně divné že je Kniha jen tak položená ve vzduchu. I když u téhle knihy člověk nikdy neví...

„Keve,” sykla jsem jeho směrem, „rozesměj mě nějak a bereš ji celou cestu, protože mě vždycky dokáže naštvat během pár sekund a není moc příjemné být často neviditelná.”

„Jasnačka,” přebral si ode mě Kevin Knihu a pak jsem si všimla jak naším směrem nedůvěřivě dívají trpaslíci. Mezitím se i z ostatních lampionů staly trpaslíci, a když jsem je spočítala, bylo jich asi dvacet. „Asi by bylo dobré, kdybyste zjistili, co jsou zač,” šeptla Kniha. „Už jsme ti říkali, že to zjistíme,” odpověděl jí Kevin.

Ahoj, vítám vás u nové kapitoly Neznámé. Jakpak se vám líbila. Koment nebo hvězdička moc potěší❤️
Zdraví vás Lili.