Neznámá

14. Kapitola

Blížilo se ráno. Byla jsem připravená vyrazit na cestu hned za východu slunce. Šáhla jsem tedy do brašny, abych vůbec měla nějaký cíl. V ruce se mi objevil lopuchový list pokrytý zvláštním modravofialovým bahnem. Co to sakra...?

,,Leo?" Zavolala jsem na dívku, která se díky mně proměnila zase na člověka.

,,Ano?" Vykoukla na mě její hlava z koupelny.

,,Co myslíš, že to znamená?" Podala jsrm jí svůj objev. Lea ho chvíli přetáčela v ruce, potom se jí v očích ukázaly jiskřičky poznání.

,,To bahno je z močálů na hranicích. Je to tam opravdu nebezpečné. Měli bychom si pohnout, aby nebylo pozdě." Řekne zamyšleně Lea. Okamžitě vystartuju pro batoh, ve kterém mám nádobu s vodou, jídlo na 14 dní a ještě pár nezbytností. Společně jsme poté sešli do spletitých chodeb zámku a vyhledali královnu.

,,Vaše výsosti, my už budeme muset odejít." Pokloníme se. Královna se mile pousměje.

,,Běž, Neznámá, jednou se snad znovu setkáme. A ty, Leano, dávej pozor." Vlídně se usmála a rukou nám pokynula, že můžeme odejít. Vyšli jsem pryč z paláce, přes nádvoří, až do přilehlého lesa, který se rozprostíral všude kolem. Bylo to tu příjemné. Vonělo to tu lesem, po cestě rostli různé květiny, včelky poletovaly... Užívala jsem si zázračný pocit svobody, jenž byl uvolňující po té menší neshodě s králem. Lea byla doma. Hopkala sem a tam. Byla radost ji sledovat.

Postupovali jsme ještě několik hodin. Začala mě přepadat únava. Chtěla jsem si lehnout a spát. Lea, kroutila hlavou a prosila mě, abychom tady nezastavovali. Nechápala jsem proč. Copak tady není krásně? Slunce ozařuje krajinu, mraky nikde.

,,Leo, asi usnu." Zašeptala jsem k dívce přede mnou. Lea se rychle otočí a podepře mě.

,,Musíš vydržet, Mio. Ještě kousek a budeme v bezpečném úkrytu. Nadýchala ses prachu dřímovníků, to jsou ty zářivé houby, co sme potkali cestou. Kousek dál je jeskyně, kde přečkáme noc a ty se vyspíš. Teď ale vydrž." Matně jsem slyšela její hlas, poznávala pouze útržky toho, co říkala. Pochopila jsem něco s jeskyní. Asi úkryt nebo něco takového. Lea na mě ještě chvíli mluvila. Teda myslím. Začala jsem být totiž dost mimo. Po několika metrech, které mým nohám připadaly jako nespočet kilometrů, jsem se směla posadit. Byla to úleva. Po několika minutách jsem usnula opřená o chladnou zeď.

Probudila jsem se uprostřed noci. Pohled mi padl na siluetu dívky u víchodu z jeskyně, ve které jsme se nacházeli. Otřepala mě zima. Byla tu příšerná tma a vlhko. Jediný zdroj světla byl měsíc, který dnes zářil míň než obvykle. Pohnula jsem se. Lea si mých pohybů všimla a přispěchala ke mně.

,,Jak se cítíš, Mio?" Upravila mi deku. Pokývala jsem hlavou, že to nějak zvládám. Ve tmě jsem rozeznávala jenom její oči. ,,Odpočiň si. Ty zákeřné houby mají letos neobyčejnou sílu, ale máme štěstí. Tahle jeskyně nás schová, ani měsíc nesvítí tak silně. Příroda chce, abychom dnešní noc přežili." Šeptala a vmáčkla se pod deku ke mně.

,,Jak to myslíš, přežili? Copak nejsme ve vílí říši?" Zeptala jsem se taktéž šeptem.

,,Hranice jsou kousek před námi. Bohužel, tady už to není tak bezpečné. Blízko je říše čarodějnic. V noci vylétají z úkrytů a prohledávají okolí. Ti, které ty babi vypátraly, už dávno nežije. Já jsem měla štěstí. Jsem taky čarodějka, jen nechci ubližovat jiným. Proto mě proklela královna a nechala vyhnat. Nemohla jsem se proměnit zpět, protože paní čsrodějnic je mocná. Já byla a stále jsem jen mladou nezkušenou kouzelnicí, která se vzepřela. Byla mi zabavena hůlka a moje magie byla potlačena. Je možné, že už jsem jako ty. Obyčejná dívka. Nezvládnu už ani kouzlo na založení ohně, který bychom sice nemohli rozdělat, protože to není bezpečné, ale i tak." Povzdechla si Lea smutně. Nějakým záhadným způsobem se mi ji povede obejmout.

To nevadí, Leo. Jsi znovu v lidské podobě jenom jeden den. Tvé schopnosti se určitě vrátí." Zkusila jsem ji uklidnit. Lea si povzdechla a přikývla.

,,Chvilku se prospím. Drž hlídku, kdyby si slyšela jakýkoliv zvuk, ihned mě probuď." Dala mi instrukce a usnula. Seděla jsem v ohlušujícím tichu. Nebylo takové normální ticho, spíš to, kde cítíš, že je ve vzduchu něco špatného. Něco, co by ti mohlo ublížit. Děsilo mě to. Byli jsme někde uprostřed lesa a nezahoukala ani sova, ani větvička stromu se nepohnula. Bylo to divné. Začalo se příšerně ochlazovat. Temné stíny chladu se kolem mě obalily a znemožnily mi jakýkoliv pohyb. Jako v tranzu jsem seděla a čekala, kdy se ze záhybu vynoří postava. V tom ticho prořízla hlasitá rána a divoký smích.

,,L-leo" zašeptala jsem ,,Leo, vzbuď se!" Zatřásla jsem s ní. Otevřela její zářivé oči. Cítila jsem, jak se napnula.

,,Musíme dál do jeskyně." Zamumlala a pomalu se začala sunout dál do tmy. Následovala jsem jejího počínání. Měla jsem hrozný strach. Venku se strhla bouřka a smích přerušil zlostný křik.

,,Leana je zpátky ve své podobě? A to mi říkáš jen tak?" Vztekal se ženský hlas.

,,To je ona. Paní, královna všech čarodějnic této země." Zamumlala Lea. Doposouvali jsme se až do nejtmavšího rožku. Bouře stále sílila. Blesky létaly všech možných barev. Asi bych byla uchvácená, kdyby mi teď možná nešlo o život. Cítila jsem, jak se Lea klepe strachy. Na chvíli všechno utichlo. Pak ale do vzduchu vylétla postava. Lea si zacpala pusu, aby nevykřikla.

,,To je ta, která mě napráskala. Teď si z toho musela dělat legraci. Mio, zabila ji. Královna ji zabije..." její hlas zanikl v ohlušujícím výkřiku dívky. Zavřela jsem oči a modlila se, aby tahle noční můra skončila.

,,Leanu mi najdete, rozumíte? Je mi jedno, kam až budete muset jít. Chci ji tady! Zemře za svou drzost a ti, kteří jí pomáhali s ní! Doveďte mi každého, kdo ji schoval! Běžte!" Vykřikla královna. Do pěti minut bylo ticho. Všechny zmizely.

Ahoj, vítám vás u nové kapitoly Neznámé. Jakpak se vám líbila. Koment nebo hvězdička moc potěší❤️
Zdraví vás pernicek.