Neznámá

7. Kapitola

„Vstávat,” zaječel někdo a tak jsem byla nucena vstát. Všimla jsem si, že ostatní jsou už taky vzhůru a pomalu snídají a tak jsem se k nim taky přidala.

„Po snídani půjdeme dlouho touto jeskyní a do oběda bysme měli být venku,” ujal se slova asi nejstarší trpaslík. „Takže rychle dojeste, abychom neztrácely drahocenný čas,” doplnil ho trpaslík sedící vedle něho. „Dobře, stejně už jste všichni dojedli ne?”  zeptala se Kniha a my všichni přikývli a postupně se zvedali.

__________

„Halóó!” zavolal někdo za mnou. Otočila jsem se na Keva, který šel za mnou a zeptala se ho: „Říkal si něco?” Ten ale jen záporně zavrtěl hlavou. „Aha, to se mi asi jen něco zdálo,” ujistila jsem ho.

„Měla bych se naučit ovládat tu moji schopnost být neviditelná,” srovnala jsem s Kevem krok. „Jo, kdyby tady byl někdo, kdo tomu rozumí, což není,” uvedl mě na pravou míru. „No jo, škoda, mohlo by se nám to hodit,” posmutněla jsem. „Co trpaslíci, ti by nemohli pomoct?” zeptal se jen tak mimochodem. Já jsem na něj jen koukala s vykulenýma očima: „Neříkal si ještě včera, že jim nevěříš?” „To bylo včera, dneska je dneska,” ujistil mě.

„Haló?! Slyší mě někdo?” zavolal zase někdo ze zadu. Tak tohle už bylo vážně divný, Kevin jde vedle mě a to jdeme poslední. „Jdeme poslední, že?” optala jsem se pro jistotu. „Jo?” podivil se mé otázce, „vždyť jsem se sám nabídl, že půjdu poslední.” „Jo, já vím, ale zase se mi zdálo, že někoho slyším volat,” mávla jsem nad tím rukou.

„Pane Pludo?” zavolal na nejstaršího trpaslíka. „Copak je mladej?” zavolal na něj zpátky trpaslík, „nemáme moc času a ještě nejsme ani ve třetině.” „Tak od toho se pomoci nedočkáme,” uchechtl se Kev a já s ním. „A Kniha by nevěděla?” byla to nejspíš naše poslední naděje. „Ta asi ne, vždyť je to jen Kniha,” odpískal můj návrh. „Já jsem tady taky,” vyhrkla nabroušeně Kniha, „ale Kevin má bohužel vážně pravdu.”

__________

Už jsme šli asi tři hodiny když jsem zase uslyšela onen hlas: „Haló! Slyší mě někdo? Prosím odpovězte. Je to důležité!” A v tu chvíli mě to napadlo: "Ano, slyším vás," odpověděla jsem v duchu a vůbec nečekala odpověď. Proto mě překvapilo, že se odpověď vážně dostavila.
"Konečně! Musíš si pospíšit," ozvalo se mi v hlavě.
"Cože? Jo, Pludo říkal, že spěcháme, ale kdo jsi ty!?" asi jsem se zbláznila, protože jsem v hlavě mluvila s někým nebo snad něčím?
"Pludovi a jeho rodině nesmíš věřit, stojí na zlé straně. Jo a jinak, jsem Leanna."
"Ty už jsi jako můj kamarád, ten mu taky nevěřil."
"Prosím, musíš mi věřit, dostaň se zpátky k východu z jeskyně."
"Ale to mi bude trvat strašně dlouho, vždyť jdeme už asi pět hodin," upozornila jsem ji.
"Ostatním by to trvalo dlouho, ale ty jsi výjimečná. Jen se soustřeď." poradila mi neznámá a já ji poslechla. Pomalu jsem jí začala věřit. Pak jsem si ale na něco vzpomněla.
"Když jen tak zmizím, tak si toho všimne Kevin, jde přímo vedle mě."
"Momentálně si neviditelná. A neboj, na tohle jsem taky myslela. Prvně si představ jak se vedle tebe objevuje tvoje dvojnice, která se ničím neliší, vypadá stejně, mluví stejně, prostě všechno, chápeš?" v duchu jsem si myslela, co je to za blázna, vždyť já jsem žádné takové schopnosti neměla.
"Prosím vás, vy si mě asi musíte s někým plést, já žádný takový schopnosti nemám."
"Mluvíš se mnou pomocí myšlenek, umíš být neviditelná, Kniha tě stáhla do této země, to ti přijde málo? Ty nejsi jen Vyvolená, jsi i Jedinečná. Věštbu o tobě ti řeknu až se dostaneš ven, ale prvně si udělej tu dvojnici."
Pořád jsem oné osobě moc nevěřila, ale přesto jsem ji poslechla. Myslela jsem jen na to, že bych chtěla, aby se vedle mě objevila má dvojnice. Na nic jiného jsem se nesoustředila, raději jsem i zavřela oči. Potom jsem uslyšela Kevina: „Jo, tak ty už ses zase objevila, už jsem ti chtěl nějak pomoct.” Jenže Kevin nemluvil na mě, ale na moji dvojnici, já jsem byla pořád neviditelná. Poté, co jsem zjistila, že se mi to povedlo, jsem málem vykřikla, ale naštěstí jsem se udržela. Kevin si začal s Miou II povídat, a tak jsem brzy zjistila, že mezi námi nejsou žádné rozdíly. Oddychla jsem si a vrhla se na druhou část úkolu, který mi ta Lea, nebo jak se to jmenovala, zadala. Zase jsem si z mysli vyklidila všechny myšlenky a myslela jen, jak se pomalu přemísťuju před jeskyni. Viděla jsem vodopád, jak na mě cáká čirá voda a já se směju. A potom jsem vážně začala slyšet tok vodopádu a pořád se to zvyšovalo, a pak už jsem byla ve vodě. Jelikož mi bylo docela teplo, tak jsem byla ráda. Vyšla jsem z vody, ale něco mě zarazilo, já jsem byla suchá! Ale jak to!? Vždyť jsem byla ve vodě? A takhle nějak jsem přemýšlela asi pět minut. Potom jsem si vzpomněla, proč jsem tady byla, a tak jsem se vydala za někým, kdo mě sem povolal.
"Tak jsem tady, kdepak jste?" zeptala jsem se ji v duchu.
"Jsem přímo před tebou, má milá." odpověděla okamžitě a já jsem se hodně lekla. Přede mnou stál ten jednorožec, kterého jsem tak moc obdivovala.
"No, na co tak koukáš?!" dívala se na mě vyčítavým pohledem (to jednorožci umí?) "Copak jsi zapomněla? Nemáme moc času, musím ti říct, co tvým přátelům a i tobě hrozí a kdo je vlastně ten Pludo a taky bys měla slyšet věštbu o tobě."

"Jasně," vyhrkla jsem okamžitě, "ale nemohla bych přece jenom mít ještě takovou malinkou prozbičku?"
"Tak o co jde, Mio?" jakože zná mé jméno? "No, víte, já jsem vždycky obdivovala jednorožce, jsou to taková krásná a čistá stvoření, ale nikdy jsem netušila, že nějakého i doopravdy potkám. Mohla bych se teda prosííím na vás svézt?" Já jsem si vzpomněla na další část mého bývalého života, došlo mi po chvíli.

Chvíli se na mě dívala, jako bych spadla z višně, ale pak ji to nejspíš došlo. "Víš, děvče, já ale nejsem jednorožec," Teď jsem zase pro změnu koukala já na ni, když není jednorožec, tak co je teda za zvíře?!
"Já jsem..."

Ahoj, vítám vás u nové kapitoly Neznámé. Jakpak se vám líbila. Koment nebo hvězdička moc potěší❤️
Zdraví vás Lili.