Neznámá

15. Kapitola

Konečně nastalo ráno. S Leou jsme se bály tak, že jsme pomalu neusly. Čarodějnice nás mohly kdykoli vystopovat, ale naštěstí se to nestalo. Lea se ještě teď klepala hrůzou až začal hořet oheň. Počkat? Lee se vrátily schopnosti, to bylo úžasné aspoň už nebude smutná.

„Haló?” zaslechla jsem z dálky hlas. „Ley? Co to bylo?” šeptla jsem. „Jedna z mých bývalých sester, našla nás Mio. Je mi líto, že jsem tě do tohohle všeho zatáhla,” skoro brečela a tak jsem jí objala. Pak jsem si ale všimla něčeho podivného. Lea měla kolem sebe modrou září.

„Tys použila svoje kouzla?” divila jsem se. Zavrtěla hlavou a tak jsem pokročila rameny, ale záře pořád nemizela. „Jen že je kolem tebe modrá záře,” vysvětlila jsem. V Leině výrazu se zračilo pochopení. Copak ona chápala, co se tady dělo?

„Dostalas novou schopnost. Zjistit, jací jsou lidé a ostatní tvorové ve skutečnosti. Teď jenom zjistit, co znamená jaká záře.” Že mě to hned nenapadlo.

„Modrá bude teda dobrá, pak špatná aura bude červená a neutrální zelená,” tipovala jsem. Vtom jsem těsně za sebou uslyšela hlas.

„Ehm, ehm,” odkašlala si někdo, aby na sebe upozornil a my jsme se na ni s vyděšeným výrazem otočily. „Modrá,” šeptla jsem tak, aby mě slyšela jen Lea, ale nepovedlo se. Jak jsem později zjistila, čarodějky dokážou slyšet mluvit kohokoli.

Ať už daný řve nebo šeptá, ale něco bylo divného. Dozvěděla jsem se, že neexistují jen zlé čarodějky, ale i dobré jejich sídlo vzniklo těsně po Leině odchodu. Tahle čar, jak jsem si zkrátila slovo čarodějka, nám přišla nabídnout, aby jsme se na chvíli usadily u nich. Nevěřícně jsem se na ni koukala a čekala jsem, kdy se rozesměje. Ale nestalo se. Myslela to vážně.

„Jsme vám vážně moc vděčné za vaši nabídku, ale musíme ji odmítnout. Naši přátelé potřebují pomoct a tak nemůžeme ztrácet čas,” omluvila se Lea.
„Proč jí to říkáš ,Leo?“ sykla jsem přes zaťaté zuby.

„Protože, jak si sama řekla, je to dobrá čarodějnice,“ řekla jakoby nic.

Možná měla kolem sebe záři dobrá,ale tohle jsem jí nebaštila. Určitě jen použila další ze svých kouzel. Už jsem zažila tolik podrazů, že jsem na další byla připravená. Otočila jsem se k ní, ale hned jsem jí zas vrátila. To se mi muselo jen zdát! Tohle nemohla být pravda! Lea je na h-h-h. Ani jsem to nedokázala vyslovit. Prostě a jednoduše to byl omyl.
Otočila jsem se znovu a ujistila se v tom, že to omyl nebyl. Lea právě líbala tu čáru. Tohle bylo na mě prostě moc, musela jsem se jít provětrat.

Šla jsem už asi deset minut, ale pořád jsem neviděla východ a to mi přišlo, že s Ley jsem šla sotva pět minut. „To snad ne?!“ nadávala jsem nahlas, stejně mě nikdo neslyšel, „jak jsem se mohla ztratit?“

Vždyť tam ani nebyly zatáčky, nebo jsem si jich alespoň nevšimla. Pravda, když jsme sem šly, byla jsem myšlenkama úplně jinde, a teď jse zase zapadla do své hlavy. Tohle jsem dělala až podezřele často a musela jsem s tím ihned přestat.

„Mio!“ slyšela jsem zavolat své jméno. Pomalu jsem otevřela oči a čekala, co nebo kdo přede mnou stojí. To ,co jsem tam uviděla mi doslova vyrazilo dech. Byl tam obrovskej pavouk. Nesnášela jsem pavouky a dotyčný, který ho tam nechal to očividně věděl, ale jak? Uměl v téhle zemi snad někdo číst myšlenky?
Protože jestli ano, musela jsem se mít na pozoru daleko víc, než doteď.

Zaječela jsem tak, že by se i siréna mohla stydět a utekla uličkou vedle pavouka. (Bylo tam pět různých cest.)
„Uklidni se, Mio! Bezva začínám mluvit sama se sebou. Já jsem se doopravdy zbláznila,“ rozčilovala jsem se.

„Tos ale nebyla ty,“ ozvalo se za mnou a já se zděšeně otočila, „to já,“ ozvalo se přede mnou. „Tak jo, vůbec nejsem vyklepaná strachy. Kdo jsi? Co jsi? Kde jsi? Proč nejsi vidět?“ pokračovala bych dál, ale onen chlapík mě přerušil. Jak se opovážil?! Za to zaplatí. Sice měl momentálně navrh on, ale to se změní....
Snad!
Moje myšlenky teď byly vážně pesimistické, ale koho by nebyly být v mé situaci?

Rozeběhla jsem se nazpátek, nikam jsem nezabočovala a tak jsem se zase dostala úplně... Radši nebudu říkat kam, protože jsem to sama nevěděla. Jediné, co mi bylo jasné bylo to, že očividně nikdy nenajdu východ ani Leu. Jen další stvůry, duchy a další věci. No, nemohlo to už být horší.

V tu chvíli se na mě sesypala vrstva písku a kamínků že stropu. „Proč já jsem to jen říkala!!!” zaječela jsem, a tím jsem zapříčinla další propadání. Tak jo! Musím odsud ihned zmizet. Nevrátila jsem se ale stejnou cestou jak jsem měla původně v plánu, páč byla celá zasypána. Tak mi nezbývalo nic jiného než se vydat dál do hloubi jeskyně. Proč jsem jen utíkala pryč od Ley? Když se na to podívám takhle zpětně, nebylo to zas až tak zlé. Ale to mi teď bylo upřímně k ničemu. Zastavila jsem se na místě a koukala na podlahu pod sebou.

A jéje. Proč to vždycky musí být horší. Nestihla jsem si na to odpovědět, páč jsem se začala propadat. Připadala jsem si trochu jako Alenka v říši divů, až na jeden "nepatrný" rozdíl. Já se stoprocentně nedostanu do říše divů. Kolem byla hrozná tma a já jsem jen cítila jak pomalu, ale jistě ztrácím vědomí. Padání jsem se holt nenaučila ani po té příhodě s Knihou. Kdy ji asi zase uvidím? Ne! Lepší otázka by byla, uvidím jí vůbec? Uvidím někdy ještě něco, nebo je tohle konec?

Ahoj, vítám vás u nové kapitoly Neznámé. Jakpak se vám líbila. Koment nebo hvězdička moc potěší❤️
Zdraví vás Lili.