Tichý výkřik [Transformers Prime FF]

3.kapitola

Už tu ležím nanejvýš hodinu, nemůžu pohnout ani jednou částí svého těla. Cítila jsem, že se blíží můj konec. Možná... že je to tak lepší, jsem jenom další oběť války, nic víc a nic míň.
Má jiskra stále bila silněji a silněji, to je možná důvod, proč jsem ještě naživu. Smokescreenova jiskra v mé blízkosti mi prostě nedovolí spojit se s Prajiskrou. Alespoň, prozatím.

Necítím nic jiného než pomalé mrznutí mých obvodu a dunění země. Moment... dunění země?
Pomalinku a stěží jsem zvedla hlavu a rozhlédla se. Nic jsem přes ledový vítr neviděla. 
Asi mám halucinace...

Brzy jsem to však vyloučila, to dunění bylo pravé, někdo sem jde. Musí to být Cybertroňan, k jiným krokům to nedokážu přirovnat.
Zmateně jsem se rozhlížela a snažila se zaregistrovat někoho v mé blízkosti. 

Když už se mi zdálo, že něco vidím, přivřela jsem optiky a podívala se pořádně. Vidím rozmazaně, ale i tak šly jasně vidět rozmazané, černé obrysy několika Cybertroňanů, jdoucí mým směrem.
Chvílemi jsem si říkala, že se pro mě vrátili decepticoni, když jsem zahlédla ten lak v barvě rudé, mohl to být Knockout, ale jakmile se ta barva smíchala s modrou, zatrhla jsem to, žádný con nemá modročervený lak, možná kdysi Breakdown, ale nebyl to on, podle tvaru těla. Navíc je po smrti.

Nedokážu rozeznat, kolik jich je, možná deset, nevím. Pak jsem zahlédla další barvy, třeba žlutá a černá, bílá a oranžová a podobně...

Šli pomalu, ale jakmile se zřejmě podívali mým směrem, rozeběhli se za mnou. Nebudu lhát, bála jsem se, že jsou to nějací nováčci u Lorda Megatrona. 
Ten oranžovobílý si ke mě klekl. Viděla jsem na jeho podvozku znak autobotů. Konečně, našla jsem své lidi!

Přetočil mě na záda a začal mě skenovat. Protože jsem ležela na zádech, mohla jsem si ostatní lépe prohlédnout. Měla jsem skoro pravdu s tím počtem, bylo jich devět. Sedm mechů (mužů) a dvě femme (ženy). 
Ploché červené světlo mi několikrát projelo od hlavy k patě a pak zmizelo.

Vím, že něco říkal, ale já slyšela velmi tlumeně a nerozuměla jsem ani jednomu slovu.
Znova jsem se podívala na ostatní autoboty. U jednoho jsem se však zarazila. Jeho lak byl modrobílý s trochou červené. Byl mi povědomý, strašně povědomý! 

Pak mi to docvaklo...

Z pohledu Smokescreena

Našli jsem toho, koho jsme měli najít. Byla to femme. Její lak na několika místech chyběl, všude samé škrábance, ohnuté plechy...ať už se jí stalo cokoliv, musela hodně vytrpět. Jak by někdo mohl týrat takhle mladou femme?

Ratchet jí přetočil z břicha na záda a začal ji skenovat. Na jejím podvozku šel jasně vidět znak autobotů, nejednalo se teda o decepticonského špeha, žádný by si nenechal dát znak autobotů jen proto, aby nás pak špehoval. Pro cona je to ta největší potupa.

Ta femme mi byla hodně povědomá. Má jiskra už tak prudce nebije, což znamená... já jsem trotl, proč mě to jen nenapadlo?! 

VŽDYŤ TOHLE JE MÁ POHŘEŠOVANÁ SESTŘIČKA!!!

Dívala se na mě, její optiky poznám kdekoliv. Byl to přesně ten pohled, kterým se na mě podívala, když jsme se ''loučili'', než mě vystřelila do vesmírů.

,,S-Smokey...'' dostala ze sebe.

Všichni autoboti se na mě ohlédli, s takovými těmi výrazy ''jakto, že tě zná?!''. Přešel jsem k Whitey blíž. Byla to ona na 100%. Chudinka, kvůli mě musela tolik trpět. Kdybych si dával lepší pozor, nemusela projít takovým peklem.
Klekl jsem si vedle Ratcheta ke své sestře. Chytil jsem její zmrzlou ruku a podíval se jí do optik. Jasně jsem viděl, že pláče štěstím, že mě vidí.

,,Whitey, promiň mi to...'' vydechl jsem.

,,To je tvoje sestra?'' zeptal se mě Ratchet nevěřícně.

Já pouze přikývl.

Byla velmi slabá. Kdyby nebyla v takovém stavu, hned by mě vší silou objala, jak ji znám. Byla ale tak zmrzla, že nemohla pohnout ničím.

Ostatní autoboti celou tuhle scénu upřeně pozorovali.

Najednou se ozvalo několik zapípnutí a všichni jsme se podívali na své autobotí znaky. Senzory nám klesly do modrého bodu.

,,Rafaeli, pošli nám pozemní most.'' promluvil Ratchet do vysílačky.

Pozemní most se hned objevil přímo před námi. Vzal jsem Whitey do náruče, sama rozhodně chodit nemohla. 
Její tělo bylo tak studené, až jsem se začal klepat zimou i já. Jak dlouho tu asi byla takhle zahozená? Coni, tak za tohle mi zaplatíte!

Jak jsem jen mohl dovolit, aby jí tohle coni udělali?! Slíbil jsem, že ji budu chránit a skončilo to takhle. 
Mostem jsme prošli jako první, za námi šli ostatní. Wheeljack prošel jako poslední, most se za ním hned zavřel.

,,Tyjooo, skutečně tu máme někoho nového!'' jásala hned Miko.

Nad jejím komentářem jsem uhnul pohledem.

,,Miko, uklidni se, je to Smokescreenova mladší sestra.'' pověděla Arcee.

Miko si ihned zakryla ústa, když si uvědomila, co řekla.

,,To je ona?'' otázal se Jack.

,,Smoku, promiň, nevěděla jsem to.'' omlouvala se.

Přikývl jsem jejím směrem, že je to v pořádku a spolu s Ratchetem jsem šel s Whitey na opravnu.
Cestou jsme potkali Sonju. Ona obvykle se všech straní...teda, kromě Optima. Je jejím opatrovníkem, jinak je samotářka. Jackie by se k ní hodil víc než Optimus. 

Na opravně ji Ratchet ihned napojil na přístroje. Do levé ruky ji zavedl infuzi s látkou proti bolesti. 
Samozřejmě ji dal do úsporného režimu, aby si odpočinula, únava u ní na první pohled šla vidět. 

Já byl vedle ní a držel jí za pravou ruku. Už se tak netřásla, led na jejím těle už roztával a my mohli vidět její rány, které u ní předtím nebyly skoro vidět. Některé rány byly hluboké, z některých ran šel vidět zaschlý energon.

,,Smokescreene, bylo by lepší, kdybys odešel, potřebuji klid, abych ji mohl pomoci,'' ozval se Ratchet.

Ačkoliv velmi nerad, poslechl jsem. On je tu doktor a vyzná se ve svém oboru. Odešel jsem na chodbu a zamířil si to zpátky do hlavní místnosti.
Odbočil jsem za roh a do někoho vrazil. Nespadl jsem, ten druhý také ne. Zbystřil jsem a viděl Optima, za jeho zády byl i velitel Ultra Magnus.

,,Omlouvám se.'' hned jsem se omlouval.

,,V pořádku.'' pronesl Optimus. ,,Jak jí je?''

,,Má několik hlubokých ran. A málo energonu.'' pověděl jsem smutně.

,,Věřím, že bude v pořádku, je v dobrých rukou.'' snažil se mě uklidnit Optimus.

,,Podstoupila vojenský výcvik?'' ptal se velitel pevným hlasem bez sebemenšího soucitu k Whitey a jejímu stavu. Zajímalo by mě, jestli by byl taky tak necitelný, kdyby se to samé stalo jeho dceři.

,,Byla to kadetka, bohužel válka se pak rozjela a ona se stihla naučit pouze základy sebeobrany.'' odvětil jsem.

Věděl jsem, kam to vedlo. Až se plně zotaví, začne výcvik. Nejsem z toho dvakrát nadšený, že jí jednoho dne pustíme do boje. Záleží taky na tom jak se jí bude v boji dařit. Možná to zní hloupě, ale doufám, že jí to nepůjde. Nechci, aby šla do boje. Už jednou jsem ji ztratil, nechci o ní přijít podruhé.

Co to plácám?! Nemůžu chtít, aby ji boj nešel, nemůžu ji držet na základně, jako rukojmí, je autobot, jako my. Ale je to má sestra...