Tichý výkřik [Transformers Prime FF]

11.kapitola

Opět se probouzím, tentokrát ne na opravně, ale ve svém kotvišti. 
Přehoupla jsem nohy přes okraj postele (pozn. autora: pro autoboty je postel obrovský kus plochého železa. Nevím, jak tomu mám jinak říkat XD) a protáhla se. 

Jakmile moje ruce přistály zpátky na okraj postele, prudce jsem vyskočila. Na prstech jsem ucítila jakousi tekutinu. A opravdu, na posteli byla louže energonu...mého energonu! 
Dotkla jsem se prsty svých derm. Ten energon jsem zřejmě během spánku musela vykašlávat. Něco se se mnou vážně děje...

Počkat. Proč tak panikařím? Vždyť včera večer to mohla být pouze únava a dnešní ráno může být pouze náhoda! Zatím nebudu plašit.
Ze stolu jsem sebrala kus látky a setřela tu louži. Opravdu nechci, aby ji někdo viděl. Ještě jsem si setřela energon z derm. Když jsem se ujistila, že je všechno čisté, látka skončila kdesi v koši.

Vyšla jsem ze svého kotviště a zamířila si to do hlavní místnosti. Všichni už byli vzhůru. To jsem vážně spala ta dlouho? Všichni mi věnovali letmý pohled, kromě mého brášky, ten okamžitě přešel ke mě.
Popadl mě za paži a odtáhl mě dál od ostatních. Nečekala jsem to, skoro jsem kvůli tomu spadla, ale povedlo se mi přizpůsobit se jeho tempu. Asi jsem tušila, co chce řešit mimo doslech ostatních.
Když se ujistil, že nás nikdo neslyší, začal se ZNOVA vyptávat.

,,Whitey, cítil jsem tvůj strach. Co se děje? To samé platí i o včerejšku.'' ukázal na mě prstem... takhle se ke ještě nikdy nechoval, nikdy nebyl vůči mě tak vážný...no jo, bojí se o mě...

Mám mu to říct? Pokud to v sobě budu dusit, neskončí to pro mě dobře, bude mi čím dál víc hůř.
No dobře, řeknu mu pouze o tom včerejšku..

,,Včera mě jen přemohla únava, nic víc.'' stále mu lžu... a on to ví.

Povzdechl si. ,,Sestřičko, vážně máš zapotřebí lhát mi? Víš, že to nemá smysl. Řekni mi pravdu, nebudu tě soudit, znáš mě, ne?'', pohladil mě po tváři. Jeho hlas byl už o něco klidnější.

Vyhrál...

,,No dobře. Včera se mi z ničeho nic udělalo trochu nevolno a to byl důvod, proč jsem si šla lehnout. A co se týká dnešního rána - '' NE, stop! To o tom ránu mu říct nemůžu! Hned by spěchal za Ratchetem.

,,Pokračuj.'' vyzval mě.

Tadááá a jsem v háji...

,,Vzpomínka.'' tohle je pravda jenom z části, protože na Nemesis bylo běžné, že všude kolem mě byl můj energon.

A zdá se, že mi to zbaštil, sice mi věnoval takový ten nedůvěřivý pohled, ale neřekl nic. Zadíval se na zem.

,,Je ti už líp?''

Kéž by...je mi ještě hůř.

,,Jo, už je mi fajn.'' tomuhle bohužel už nevěřil, on mé lži prostě cítí. Ode dneška začnu to pouto proklínat.

Podíval se na mě. Okamžitě moji lež odhalil. ,,Ratchete, můžeš ji zkontrolovat?'' zařval přes celou místnost.

To snad ne...

Ratchet ke mě přispěchal a začal mě skenovat. Ve mě se hromadil vztek, nechci nikomu říct pravdu o tom, co se dneska ráno stalo. 
Ploché červené světlo mi projelo od hlavy k patě a obráceně. Takhle to bylo několikrát než Ratchet došel k výsledkům.

,,Whitelin je zcela v pořádku.'' to mě trochu překvapilo. Takže moje ranní panika byla opravdu zbytečná.

,,Jsi si jistý? Před chvíli mi říkala, že včera se jí udělalo nevolno.'' tak můj vlastní bratr si přeje, aby mi něco bylo? Báječné, tleskám ti bráško (pozn. autora: tlesk tlesk).