Tichý výkřik [Transformers Prime FF]

2.kapitola

Uběhlo pár hodin, bolesti stále nepřicházely. Nechápu to, coni by mě nikdy nešetřili s bolestí, nejradši by mě mučili jak jen to je možné.
Ležím na zádech se zrakem upřený do stropu, ze kterého sem tam spadla kapička energonu. Občas mi nějaká ta kapka spadla na tvář, následně pak stékala z tváře dolů na podlahu. Nevadilo mi to.

Z chodby jsem zaslechla kroky. To už je další den? Ozvaly se klíče a následné otevírání dveří. Stále v lehu jsem pootočila hlavu a vzhlédla na svou návštěvu.

To si ze mě děláš srandu...ve dveřích stál sám Lord Megatron! Za sebou měl pár vehiconů, pro případ, kdybych se rozhodla zaútočit. No, ve svém zuboženém stavu nejsem schopna se ani postavit na nohy, natož si pořádně sednout bez pomoci opory zdí.

Jenom tam tak stál, s rukama za zády a vzpřímenou pozicí jako pravý vůdce. Jeho rudé optiky mě propalovaly, šklebil se na mě, přičemž mu šly vidět jeho ostré, špičaté denty (zuby). Byl to děsivý pohled...phuj.

,,Nesu ti dobrou zprávu, Whitelin.'' promluvil svým typickým drsným tónem.

,,(Povzdych) Jakou?'' můj hlas se úplně třásl. Pro něj to může být dobrá zpráva, ale pro mě to může být úplný opak.

,,Už nám nejsi k ničemu. Rozhodl jsem se dát ti milost a nechat tě jít, protože si velice vážím tvého přispění.''

Nebo ne?

To myslí vážně? Nechají mě jít?! Ne, to je určitě jen sen. Ne? Ne, nezdá se mi to...

Vehiconi ke mě přišli a popadli mě za paže jako obvykle a vyšli jsme ven z cely, kterou už doufám nikdy neuvidím.
Zdálo se, že Megatron plnil svůj slib, protože jsme minuli směr, který vedl do laborky. 

Dopravili mě na větrnou terasu. Konečně čerstvý vzduch. Ani nevím, kdy naposledy jsem byla venku...snad brzy potkám někoho, kdo mi to řekne, ale Megatrona se opravdu raději ptát nebudu.
Slunce mě začalo pálit do optik, jakmile jsem vešla ze stínu, jak dlouho jsem vlastně neviděla slunce?

A co teď? To mě hodlají shodit z paluby? Jsme několik kilometrů nad zemí! Se strachem v optikách jsem se ohlédla na Megatrona, jež stál vedle mě.
Díval se směrem dopředu a mě nevěnoval žádný pohled. Jak neobvyklé.

V tom se před námi objevil pozemní most. Ještě nikdy jsem neměla možnost jim projít. Skutečně... nikdy.
Znova jsem vzhlédla na Megatrona, který se konečně díval na mě. Kývl hlavou, že můžu jít. Spolu s vehicony jsme šli blíže k modrozelenému kotouči světla, sama bych k němu asi jen těžko došla.
Ještě krůček a budu úplně někde jinde. Kde? To už nevím. 

Coni mě pustili a prudce do mě strčili. Vydala jsem ze sebe slabý výkřik bolesti a skočila do světla.

Na základně autobotů

,,Optime! Zachytil jsem slabý autobotí signál!'' vykřikl Ratchet  a ukázal na hlavní počítač.

Všichni autoboti se šli podívat blíž. Skenery ukazovaly do míst Arktidy, odkud signál přicházel. 

,,Budeme tu mít někoho nového?'' ptal se Jack.

,,Bezva! To se pak musí oslavit!'' vykřikla nadšeně Miko s rukama nad hlavou.

,,Ještě se neradujte, může to být past. Decepticoni dokáží autobotí signál zfalšovat.'' napomenula je Ilyra.

,,V Arktidě? Nemyslíte, že coni by si vybrali přijatelnější místo na past, než Arktidu?'' zeptal se Bulkhead.

Všichni se na sebe podívali. Pravda, proč by Megatron falšovával autobotí signál právě na Arktidě? To je absurdní!

,,Ratchete, vezmi si lékárničku, možná tu máme raněného.'' rozkázal Optimus naléhavě.

Všechny čtyři děti na železné ploše všechno pozorně sledovali a poslouchali. Mezitím, co Ratchet zadával souřadnice na Arktidu, Sonja mu pomocí telekineze přenesla lékárničku k nohám. 
Ani nevíte jak ji Miko záviděla její schopnosti. Díky svým schopnostem totiž dokázala i létat!

Souřadnice už byly zaměřeny a autoboti mohli vyrazit. Ratchet zapnul pozemní most a řekl Rafovi, aby se postaral o most, až se budou vracet.

Všichni se transformovali a projeli mostem. Když projel poslední bot, most se za nimi uzavřel.

Během chvilinky dostali všichni první vlnu ledové vlny. Dokud nedostanou senzory do modrého bodu, budou v pořádku. Museli tedy spěchat.
Přes silnou vánici však nebylo možné vidět do dálky a přes vítr nešlo skoro nic slyšet. 

Z pohledu Smokescreena

Už když Ratchet zaznamenal slabý autobotí signál, má jiskra začala pulzovat. Před ostatními jsem to ale nedával najevo. Muselo to mít co společného s mojí sestrou - Whitelin, jinak by se mi tohle nestalo. Že by to byla ona? Povedlo se jí najít Zemi?

Všechny tyhle otázky budou brzy zodpovězeny, Vydali jsme se do ledových spáru Arktidy, odkud signál přicházel. Nesmíme se tu moc zdržet, jinak nám zmrznou obvody. Ale i kdyby se tak stalo, nesmíme tu našeho nového spojence jen tak nechat.
Ratchet tvrdí, že ten autobot musí být opravdu zraněný, protože se pozice signálu vůbec neměnila.

Čím více jsme se blížili k cíli, tím víc jsem cítil, jak má jiskra bije. Musí to být Whitey! Prostě musí!

Z pohledu Whitelin

Tohle musí být nějaký zvrácený decepticonský vtip! Ten most byl nastaven na ledovou pustinu. Nevím, jak se tomuhle místu říká přesně, nikdy jsem tu nebyla. 
Ležím břichem ke sněhové zemi. Cítím, jak mi začíná mrznout celé tělo. Tak Megatron mi slíbí, že mě nechá odejít, ale místo toho mě poslal na smrt do ledových pustin. 

Co mě ale zaskočilo bylo to, že od doby, co tu tak ležím, má jiskra začala prudce bít. Nebylo to strachem, mělo to co společného s mým bratříčkem, musí být někde tady poblíž. Že by zachytil můj signál a teď jde za mnou?

Mé ruce už začaly zamrzat, byly pokryté průhlednou vrstvou ledu a já už nedokázala hýbat s prsty. Mé tělo bylo kompletně rozklepané zimou. Aby taky ne, kdo by se tu neklepal?!

Každou minutou má jiskra bila víc a víc. Smokescreen musí být skutečně někde tady! Musím jít za ním...i přes můj kritický zdravotní stav, zranění a omrzlin jsem se pokusila vyškrábat na nohy. Ledová kra vedle mě mi dovolila se o ní zapřít a já se pomalu zvedla. Mé nohy se celé třásly, nemohu udržet rovnováhu přes ten chlad a bolesti v nohou. Ale já musím jít! Noták Whitey, to zvládneš! Udělej to pro svého bratra!

Mé kroky se střídaly po jednom milimetru. To víte, celé ty měsíce nechodit a jenom sedět opřená v rohu cely, to vám vezme hodně.

Zrakem jsem se snažila hledat svého brášku, ale vánice mi to znemožňovala, nešlo přes ní vůbec vidět. Silný vítr mě nutil dávat špatně nohu přes nohu a já odklusala pár kroku vzad a klekla na zem. 
Přestávám cítit chodidla, i ty mi začínaly mrznout.

Z kleku jsem znova přešla do lehu. Už nemůžu jít dál...

,,Smokey, pospěš si... prosím.''