Jeden Velký Průšvih (FF MCU Avengers )

5. Slepá bába

Od toho dne co jsem se dostala do první skupiny, kde jsem byla jenom já a další dvě holky, uplynulo několik dní a já zatím školu stíhala. Avšak jsem se musela hodně biflovat. (Pokud nevíte co to slovo znamená, tak jste fakt kryplové a tenhle příběh byste měly přestat číst, ať od vás něco nechytím. XD jinak si pokračování užijte.) Dnešek nebyl nijak zvláštní spíš to bylo učení, učení a... učení. Další rok byl velice náročný, ale stíhala jsem ho, dokonce s občasným pošťuchováním Alison. Ta si první půl rok si na mě vůbec nedovolila vztáhnout ruku nebo hubu, protože se bála, že jsem byla víš než ona sama. Teda to by nebyl takový problém, ale byla jsem jedna z nejlepších... No to byla minulost, teď si zase dovoluje, protože konečně dosáhla nejvyššího stupně. No zase se pomalu blíží konec školního roku a taky moje zkoušky k tomu, abych se mohla dostat do toho čistě dívčího institutu.

Den před dnem X, ano X nebudu pořád opakovat den D, to je trapné... No tak, den před dnem X, jsem byla lehce nervózní a opakovala jsem si průběžně vše co jsme se naučily. Nebylo toho málo, ale soustředila jsem se hlavně na balet, anatomii lidského těla, sebeobranu, hackování (jak se to skloňuje?) a samozřejmě čtení v člověku, bez toho aby říkal co si myslí, ví nebo má v plánu. Dne X jsem se probudila úplně v klidu, smířená s tím jak to dopadne, ať to mělo dopadnout jakkoli. Vstala jsem a nachystala jsem se.

Na písemných testech mi to myslím šlo, poté co jsem to ještě s dalšími třemi dívkami mířila na závěrečnou zkoušku, která pro nás byla zatím překvapením. Dorazily jsme k černým dveřím, do kterých nám do teď nedovolily přístup. Blondýna vedle mě zaklepala. Dveře se pomalu se zaskřípáním otevřeli a mi jsme uviděli........................tmu, ano nekecám jen tmu. Než jsme se vůbec stihly vzpamatovat z toho šoku, tma už byla narušena a to třemi páry rukou, které nám přes hlavu rychle natáhly černé látkové pytle.

Hned jak se tak stalo tak mi bylo jasné, že je to součást praktické zkoušky. Proto jsem neječela nebo cokoliv jiného, ale moje společnice to nejspíš nepochopily a potom co nás začaly ''unášet'' začaly pištět. Naštěstí rychle přestaly, poté co jim nejspíš zakryly pusy. No chvilku jsem setrvávala a podle mých ostatních smyslů jsem se snažila odhadnout, kdy můj ''únosce'' poleví v pozornosti. K tomu jsem musela vymyslet účinnou strategii, protože mně držel opravdu důmyslně, takže jsem musela být chytřejší a vymyslet něco neočekávaného.

Hned jak se on otočil na ostatní, aby je umlčel nebo něco takového, tak jsem využila příležitost a zaútočila. Kopla jsem ho do holeně a jak moje ruce držel bolestivě za mými zády, chtěl mi ruce ještě víc zkroutit, ale já už na to byla připravená a jeho sílu použila proti němu, tak že jsem si ho přehodila přes záda a hodila jsem ho o zem. Bylo to rychlé a než se stihly ostatní vzpamatovat, tak jsem si strhla pytel z hlavy a pro jistotu ještě dala pořádnou ránu mému vězniteli, aby se už nezvedal, hned poté jsem zmizela z dosahu světla a skryla se před ostatními. Vše jsem stihla v řádu několika sekund.

Ostatní mě naštěstí nešly hledat, protože musely ostatní dopravit tam, kam je měly dopravit. Hned jak se trochu vzdálili se světlem tak jsem je začala jako kočka myš sledovat. Oni byly celkem hlasití takže zase nebyl takový problém se chovat tiše. V jednom okamžiku, když jsem se začala rozhlížet, kde to vlastně jsem a chvíli nedávala pozor, tak jsem je ztratila... Jakoby zmizely, v jeden moment tam byli a v druhý už ne, jakoby se propadly do země. Z počátku jsem se rozhlížela kde by mohly být, ale nakonec jsem se zastavila a poslouchala. Potichu jsem se otáčela, aby mně nikdo nepřekvapil ze zadu. Byla to pořád zkouška a tím že má být praktická tak jsem počítala s tím že na mě později nebo dřív přepadnou. A taky jsem se nezmýlila, brzy jsem uslyšela kroky, bylo to potiché našlapování, naštěstí to bylo hlasitější než našlapování, takže to nebylo tak těžké zaslechnout. Lehké tóny vrzací podlahy byly slyšet z několika směrů a několikrát. Od toho jsem přibližně zjišťovala kolik jich je, podle mého odhadu jich bylo tak sedm z toho čtyři byly měkčí a míň slyšitelnější,, takže jsem je odhadovala na ženy, ale i tak jsem je nepodceňovala. Slyšela jsem totiž už několikrát že v tom dívčím institutu jsou ženy v boji tak dobré že dokáží porazit i ty z nejlepších od nás. Takže jsem si spíš dávala pozor na ty jemnější... Ještě jsem zjišťovala poslední drobnosti které se z jejich chůze daly vyčíst, jako třeba i jistotu nebo strach. Hned jak jsem zjistila vše co se ze zvuku dalo, tak jsem se zastavila, uklidnila myšlenky, zavřela oči (stejně mi byl zrak v té tmě k ničemu) a začala se soustředit, z toho jsem vyhodnocovala jak mám zaútočit. Posledně jsem se nadechla a zaútočila...