Jeden Velký Průšvih (FF MCU Avengers )

1. Začátek

,,Ty vaše výstupy nás celkem dost stojí." to byla první věta kterou ten dědek policajt, v tom hnusným pajzlu, jménem výslechová místnost pronesl. ,,Ale já jen bavila okolí, nic jsem nezničila." byla moje odpověď, kterou (usuzuji podle jeho výrazu ) nečekal. ,,To mě nezajímá, vždy když jste "bavila" okolí, tak se vždy ztratilo něco velmi cenného. Úplně ve stejný čas i den, takže nepopírejte že s tím nemáte nic společného." dědek policajt se ušklíbl, přesvědčený že mě má v pasti, MĚ A V PASTI... To nejde dohromady, tak jsem se jen usmála, pozvedla obočí a řekla: ,, A máte snad nějaké důkazy že bych v těch loupežích měla byť jen jeden prstíček?" Zatvářila jsem se tak překvapeně jak jsem to jen svedla, aby mi tu lež sežral i s navijákem. ,,Ani jeden vlásek v tom nemám, vážně." no což bylo celkem zavádějící, protože jsem byla velmi na krátko ostříhaná a přitom jsem v těch loupežích neměla jen prst. "Abych odpověděl na tvou otázku, tak důkazy nemáme.." ,,Tak vidíte" přeruším ho, ale on se jen zamračila že neskončil větu a pokračoval: ,,Kdyby jste nepřerušovala, tak by jste zjistila, že jsem chtěl říct, že nemusím být detekt..." nedořekl to protože v tu ránu někdo zaklepal.

No... Zajímavé že? Ale já vám pokračování neřeknu, protože za prvé-jsem fantastická mrcha a za druhé-aby jste pochopily, tak se musíme vrátit tam kde to začalo, a jak jsem se dostala z Rakouska (mé rodné země) do Ameriky a také proč jsem odešla.

Ten den si pamatuji jako kdyby byl včera. Byl říjen roku 1995, ten den bylo krásné počasí, přesný opak toho, co se mělo stát. Můj otec sice nebyl ukázkový typ rodiče, ale i tak jsem ho měla ráda, zase má matka to byla ta nejúžasnější osoba co jsem znala, kdybych tehdy věděla, co se za tou maskou dokonalosti skrývá. Pokračujeme v příběhu, jak jsem už říkala byl krásný den a já šla s dobrou náladou domů, teda pokud se tomu domov dá nazývat. Tak tedy, šla jsem domů a když jsem přišla uvědomila jsem si, že něco není v pořádku, a taky že nebylo, mí rodiče seděli u stolu, a to se fakt NIKDY nestalo, jen toho dne. Šla jsem tedy ke stolu a už jsem viděla, jak po mně otec začne řvát co jsem to zase provedla, ano to jsem se zapomněla zmínit, jsem průšvihář, a to fakt velký. A přitom jsem ještě nebyla ta arogantní, zábavná, egoistická mrcha, takže do teď vůbec netuším, jak se mi to dařilo. No už jsem se začala připravovat na nějaký to řvaní od otce a možná nějakou facku, ale co se stalo jsem ani za mák neočekávala, stoupla si matka a řekla: ,,Půjdeš do internátní školy v Rusku." Oznámila mi to jako hotovou věc, o to víc mě to naštvalo. ,, Jak jako půjdu, co si myslíte, že mně pošlete do Ruska, jen tak? NIKAM NEJDU." zařvala jsem. Tedy na mé předchozí poměry, tak jak jsem to zařvala, ale teď tak normálně mluvím, takže tak. Moje matka se podívala na otce jako kdyby se na něčem shodovali a taky že jo ,,No, s tvým otcem jsme se dohodly, že místní školy jsou pro tebe moc podprůměrné a k tomu tě kazí. A proto jsme rozhodly, že půjdeš do internátní školy v Rusku, kde jsme se s tvým otcem potkaly. Pamatuješ, jak jsme ti o ní vykládaly a ty jsi pak vždycky o ní tak básnila..." Jo... to moje pobláznění a básnění jak to nazvala je že jsem se chtěla dozvědět víc, tak jsem se ptala, ale nikdy jsem do toho blázen nebyla. Už jsem se nadechovala že zase budu protestovat, ale můj otec byl rychlejší. ,,Žádné výmluvy a odsekávání, prostě si běž zabalit a konec diskuze." Dnes bych měla poslední slovo, ale tehdy jsem byla hodná holčička, co dělá vše si rodiče přejí, ale to se tu noc změnilo, a až do teď jsem rebel, Teda spíš se to začalo měnit, není to tak že bych se že dne na den změnila, to zase ne, ale ten den změna začala. No... teď se vrátíme k příběhu, poté jak tohle můj otec vyslovil, jsem se poprvé zachovala jako správný puberťák, a to jsem se tak měla chovat kdoví jak dlouho, opožděná puberta asi a vydržela mi do ted, protože chovat se poprvé jak puberťák v šestnácti? Hrůza... teď už reálně nebudu komentovat, no ale asi máte smůlu, protože bez komentu.... to nevydržím, ale pokračujeme. Vydupala jsem po schodech do svého pokoje a pořádně práskla dveřmi, a kdybych viděla obličeje mých rodičů, tak bych tam určitě viděla překvapení. V mém pokoji, jsem se poté svezla po dveřích a začala brečet. Zapamatujte si to, protože dál v příběhu takové zhroucení už neuvidíte, doufám, do budoucnosti nevidím. Takže poté, co jsem se vybrečela, tak jsem se rozhodla, že...

Tak co, co myslíte? Půjdu si sbalit a budu hodná holčička co je poslechne a půjde na školu kam nechcu nebo si myslíte že se ze mně konečně stane rebel jako jsem úplně na začátku a zdrhnu jim oknem? To se dozvíte příště..... 

Takže, tady je můj nový příběh, tedy spíš FanFikce, ale to je šum a fuk.