Vyšla jsem z auta a podívala jsem se co jsem měla před sebou, moje myšlenky se tehdy soustředily akorát k tomu, jak to bylo u těch druhých kyseláků hezký narozdíl od téhle zříceniny.
Šedé zdi, žádné barvy, vysoké komíny, jasná komunistická stavba-příšerná.
Vzala jsem do ruky ručku od kufru a šla za těmi kyselými klauny, kyselák se od nás odpojil a ani se nerozloučil, nezdvořák, kyselka mě vedla dál až ke dveřím... Ty se otevřeli a já jsem měla pohled na několik děsivých postelí, železné konstrukce a na tom tenká matrace.
Jedna věc co mě vyděsila byli želízka na železných konstrukcích a hned druhá ještě děsivější, byli dívky, mladé dívčiny, mladší než já sama. Kyselka po dlouhé době znovu promluvila.
,,Normálně nabíráme mnohem mladší dívky, ale ty jsi šla na speciální zrychlovací zařízení z důvodů že, když jsi byla ve správném věku, tak tvůj otec si myslel že to nebude nutné, tě sem posílat. Domluvil se přímo s Dreykovem a po dlouhém přemlouvání svolil pro osobní program nebo spíš experiment, kdy ty jsi jeho hlavní součástí, ale dal do něj několik dalších dívek. Rodiče tebe a těch dívek měly za úkol naučit vás základy a podstatu rudé komnaty, filmy které jsou součástí, k tomu jsme nechali vybudovat speciální kroužky pro tenhle experiment, ty jsi tam jako zbytek holek chodila, nejsi nic víc než náš experiment, který měl selhat hned na začátku. Ty dívky s tebou byly v našem speciálně upraveném internátu, od kterého jsi před chvílí odešla. Závěrem byl souboj s některými vdovami, včetně těch chlapů se kterými jsi bojovala. Takže pokud bys to zvládla, což se stalo, byla bys postoupila sem. Do oficiální budovy a výcvikového střediska vdov... Zvládla jsi to, i když spousta lidí v tenhle projekt nevěřila, včetně mě."
Moje první myšlenky byli, že o tomhle teroru otec věděl? A druhá, to jsem mohla čekat ty kyselino sírová s kapkou debility, ne kapkou, ale kýblem...
Vzala jsem si věci a šla k té nejvzdálenější posteli. Tam jsem si sedla a čekala dokud baba jaga neodejde...
Až odešla, snažila jsem se bavit s ostatními, ale ony se s mnou nebavily, ani mezi sebou... Bylo to děsivý. Už jsem si chtěla znovu sednout a třeba si vybalit kufr, když ke mně přišla přibližně čtrnáctiletá možná patnáctiletá holka, byla vážně hezká... V tu dobu jsem nevěděla jak velkou roly v mé budoucnosti zvolí.
Jinak mi moje budoucí "kamarádka" přibližně vysvětlila jak to tam chodí a já jsem byla znechucená, tak jsem si slíbila že se od tamtud s ní dostanu. Hned druhý den jsem propadla téhle nechutné organizaci, naučila jsem se bez lítosti zabíjet a spoustu dalších dovedností, které se mi zrovna nelíbily. Nakonec, po hodně zabíjení a konečnému rozhodnutí jsem utekla, ale jen já, jí se to nepodařilo a já ji tam musela nechat, už delší dobu si to velice vyčítám, nikdy si to neodpustím.
Před tím než jsme se ale rozloučili, dohodli jsme se že se potkáme na jednom místě, ale nikdy už jsem ji osobně neviděla.
Myslím smrti, utrpení, nedůležitých keců a podrobností a nepěkné minulosti v mé minulosti, máte dost, proto jsem se rozhodla, že po útěku, vám to zkrátím až do chvíle, kdy jsem začala náš příběh, ten který vás zajímá. Tam to začne konečně být zajímavé, tedy doufám...
Poté co jsem se dostala z rudé komnaty, jsem chvíli panikařila, protože tam ona nebyla, ale já byla ta starší, proto jsem se rozhodla pokračovat a nezahodit šanci, kterou mi věnovala. Byla to složitá cesta, ale já ji zvládla. Naučila jsem se líp nabourávat do systému a zdokonalila mé dokonalé bojové umění, ještě teda když jsem neuměla tak dobře zakrývat stopu hackováním, tak jsem kradla občanky, řidičáky, jen proto aby mně oni nenašli a když nastal ten čas, kdy jsem byla připravená, konečně jsem se dostala do Ameriky. Dostala jsem se jedním pasem a pak úplně smazala moji minulost a vytvořila si novou, jako právoplatná Američanka se jménem Jesica Oncleorová, narozena roku 1974 dne 17. srpna ve Wyomingu (USA), ve městě jménem Thermopolis.
Zakrytí mé minulosti, byla úžasná práce a já se dala řekněme na dráhu zločinu nezločinu, jak jste v první kapitole četli. Využila jsem svůj talent všechno zakecat, pobavit a to že umím mluvit před spousty lidmi. Spousta lidem se líbila moje práce a platily slušné peníze, k tomu jsem získala krásnou hackerskou přezdívku: Magpie (pozn. aut: straka, Magpie je v angličtině straka, ale i žvanilka (užvaněná), má to krásný dvojsmysl a mně se to moc líbilo😉, k tomu je straka velice chytrý pták a spoustu dalších věcí, ale to už si dokážete vygooglit).
Myslím že jsem o své minulosti toho řekla dost, aby jste si udělali obrázek, navíc podrobnosti nejsou důležité, nebo doufám že budou k ničemu. Nepotřebuju totiž, aby se mi někdo hrabal v minulosti, k tomu se k ní nechci vracet, udělala jsem za ní jednu velkou čáru a už chci, aby to tak zůstalo. Takže jak jsem řekla, povyprávěla jsem toho už dost proto budeme pokračovat v přítomnosti, tam kde jsme posledně skončily: ...protože v tu ránu někdo zaklepal...
Nebyla bych to já, kdybych na osobu nezařvala ,,Tady duhový králíčci, co serou kulatý čokoládový křupky, klidně vstupte, ale varuju vás budete posrán ne ode mě, ale od starýho, který sere normální hovna..." dědek na mě hodit vraždící pohled, ale já ho chytla a poslala mu ho zpátky.
On, ale naštěstí už nestihl zareagovat, protože osoba co klepala vešla dovnitř...
I když nevím jestli naštěstí, protože slušivý oblek, drahé sluneční brýle a upravené vlasy byly celkem špatným znamením, já se ale nenechala znepokojit. Dala jsem svoje nožky na stůl a začala jsem svůj nenacvičený proslov ,,Zdravím, mé jméno je strážník duhová bambulka a vyslýchám tu starého nevrlého králíka, kterému zšedivěl ocásek za zločin, stát se mrzoutem, co na všechny kolem sere jen hnusná smradlavá hovna místo dobrých kulaťoučkých křupek." usmála jsem se jak andílek a už jsem si připravovala úložiště v mé paměti na jejich výrazy.
Králíček se smradlavými hovny se připravoval po mě skočit a zamordovat mě, za to pan Obleček se neubránil úsměvu a málem se začal i nahlas smát, ale profesionalita mu to nedovolovala, škoda.
Já jsem se pořádně opřela do židle a na stole natáhla nohy tak, aby se otřely do ksichtíku šedivé prdele (krásné to králičí jméno, taky doufám že jsem) a doufala jsem, že jsem alespoň šlápla do nějakého toho hovna...
Šedivá prdel se netvářila vůbec nadšeně, když jsem mu do ksichtu rvala své botičky, zato já jsem z toho byla hodně nadšená.
,,Ehm, Ehm" snažil se odvézt pozornost náš pán v černém na sebe, ale já jsem ho s myšlenkou o Umbridgové a o růžové prdeli úspěšně ignorovala. Zase jsem se věnovala naší šedivý prdeli, ale pan Umbridgová zase udělal to svoje ,,Ehm, Ehm". Já jsem se na něj stále neotáčela a hrála si se svou hračkou, které se to vůbec nelíbilo.
Pan Umbridge nakonec nějaké to upozorňování na sebe vzdal a přestat býti gentleman, přistoupil k nám a moji podrážku hrubě oddělil od prdelího obličeje. Mně to, ale bylo jedno a věnovala se svým zanešeným nehtům, které jsem si neměla čas ostříhat, tak jsem si je prostě začala okusovat, nemám ráda, když mám dlouhé nehty, je to akorát nepraktické.
Když jsem si své nehty začala okusovat, myslím že jsem u mých dvou společníků vyvolala pěknou nechuť, ale já jsem si jich nevšímala a dál se věnovala své činnosti...
Když se ale pan Umbridge natáhl k prdelímu uchu, nenápadně jsem je začala pozorovat. Pan Umbridge začal šeptat šedivé prdelce něco do ucha, co přesně, jsem nerozuměla. Po tomhle se prdelka zvedla a s Umbridgem odešel za dveře...
Po chvíli přišel jen Umbridge a posadil se naproti ke stolu.
,,Mé jmeno je..."
...a to bude v další kapitolce prťata...
Dneska jsem byla na black widow tím pádem jsem mohla poupravit drobnosti a konečně vydat
-Taylor-
ČTEŠ
Jeden Velký Průšvih (FF MCU Avengers )
Action"Ty vaše výstupy nás celkem dost stojí." Touhle větou to všechno začalo, touhle větou začal ten příběh, plný hrdinů a padouchů. A tak se ze mě, obyčejné dívky z Rakouska, která jela do Ameriky a to ani neuměla moc dobře anglicky, stala velmi důležit...
