Za hranice - pokrevní pouto (Marvel FF)

#14 Puny God

Chvíli jsem se z toho nárazu vzpamatovávala. Přiložila jsem si ruku na pravé obočí a otřela si ho, abych zjistila že mi na té ruce zůstala krev. ,,Paráda.'' Řekla jsem si otráveně. Nebyla bych to já, kdybych místo skleněného okna nenarazila do stěny vedle, takže jsem se chvíli dusila prachem z rozbitých cihel, než jsem vstala. Na balkón Stark Tower přistál shodou okolností i Loki. Už jsem za ním chtěla jít, ale mé plány překazila velká, zelená, letící věc jménem Hulk. Skočil do haly Stark Tower a odhodil Lokiho na druhý konec. Schovala jsem se a vše pozorovala, čekala na správnou chvíli.

Zrovna když se mu Hulk chystal upravit ciferník, tak se Loki zvednul a začal řečnit, což Hulka, kupodivu, zastavilo. ,,Tak dost!'' Zakřičel Loki. ,,Všichni jste jen podřadní červi. Já jsem Bůh, ty tupá stvůro, nedám se zastrašit nějakým-'' V tu ránu ho Hulk vzal na nohu a začal s ním mlátit o podlahu. Au. Řekla jsem si pro sebe a zůstala stát jak opařená. ,,Slabej bůh.'' Řekl Hulk a odešel ze Stark Tower. Loki tam zůstal ležet v díře, ale žil, to je hlavní. Když jsem si byla jistá, že je Hulk pryč, šla jsem za Lokim.

,,Dostal tě.'' Zasmála jsem se. Podíval se na mě vystrašeně. ,,Neměj starosti, viděla jsem to jen já.'' Ujistila jsem ho se smíchem. ,,Co tady zase chceš ty?'' Zeptal se a pomalu se zvedal. ,,No, chtěla jsem ti naznačit, že jsi prohrál, ale Hulk to udělal za mě.'' Nepřestávala jsem se smát. Loki se naštval, vytasil svoje dýky a ohnal se jimi po mně. V tu chvíli, kdy mi začal držet dýku u krku, jsem zmlkla. ,,Jak jsem si mohla myslet, že chceš fér boj, že jo.'' Řekla jsem opatrně. Odstoupil ode mě a já vytáhla svůj meč. ,,Pořád ho máš?'' ,,Jo, překvapuje tě to?'' Odpověděla jsem a máchla mečem. Loki uhnul. Mířil mi dýkou na hlavu, tak jsem se skrčila a chtěla jsem mu podseknout nohy, to se mi nepovedlo, tak jsem se alespoň oddálila. 

Chvíli jsme takhle bojovali - bez výsledku. ,,Proč ten meč nezahodíš a nevyužíváš svoji sílu?'' Řekl mi, když jsme se od sebe na nějakou chvíli oddělili. ,,Proč se nevzdáš?'' Popichovala jsem ho. ,,Neodpovídej na otázku otázkou.'' Řekl. ,,Neporoučej mi.'' Odpověděla jsem. Začali jsme se zase mlátit. Pořád jsme si byli rovni. Všimla jsem si, že začal pokukovat po tom svém žezlu, co leželo venku. Nesmí se k němu dostat. Samozřejmě, že se o to snažil. Až moc jsem se soustředila na to, aby se nedostal k žezlu, že jsem se nesoustředila na jeho pohyby. Seknul mě do ruky, až jsem pustila svůj meč. On běžel směrem k žezlu. Stoupla jsem mu do cesty. ,,Ať je po tvém.'' Řekla jsem a máchla rukou, z které mi vyšlehly plameny. On se zastavil. Chvíli jsem to opakovala. Bylo to jako krotit lva v cirkusu. Loki se přestal soustředit, tak jsem si Asgardsou magií přivolala do ruky svůj meč, otočila se a kopla ho, až spadl na zem. Přiložila jsem mu meč ke krku. ,,Proč naše rozhovory vždycky končí soubojem?'' Zeptal se mě.

,,Teď už mi konečně řekneš, proč tohle všechno děláš?'' Zeptala jsem se. Loki vycítil porážku a začal vyprávět svůj malý příběh. Šlo o to, že jakmile nafingoval svojí smrt, ocitl se v temnotě, ve vyhnanství. Poznal armádu Chitauri a něco jménem Thanos. ,,Pro tohohle člověka máš Tesseract? Výměnou za Zemi?'' Kývl mi na to. Jsem ráda, že se v něm probudil ten starý Loki, alespoň do jisté míry. Prostě jsme si uprostřed bitvy mezi Zemí a mimozemšťany sedli a povídali si. Chvíli bylo ticho. ,,Není to člověk.'' Řekl po chvíli odmlčení. ,,Cože?'' Zeptala jsem se. ,,Thanos je šílený titán. Žene se jen za jedním cílem. Nikdo přesně neví, co tím cílem je, ale udělá pro to všechno.'' Řekl, skoro až posmutněle. ,,Máš z něj strach. Proto tohle děláš. Raději si ho udobříš? Než aby jsi se postavil proti němu?'' Loki se zvednul a naštval se. ,,Mám ho možnost zničit, s tebou, s tvojí mocí. Kdybychom na to šli takticky, spřátelili si ho a potom, ve správný čas bychom.... Se ho mohli zbavit.'' Zvedla jsem se taky. ,,Pochybuju, že je to možné, když má takovou armádu, a i kdyby, já nezradím ty, na kterých mi záleží.'' Pokrčil rameny. ,,Takže na mě ti přeci jen nezáleží?'' Zeptal se. ,,Co? Nenenene tohle na mě neplatí, za prvé: Moc dobře víš, že ano. Za druhé: Ty jsi zradil mě.'' Urazil se. ,,Jednou.... Jednou si na tohle vzpomeneš. Thanos nás dostane, všechny. A jestli tvé síly nevyužije, tak tě zabije. A v tu chvíli už bude příliš pozdě pro celý vesmír.'' Řekl. 

Nahnal mi strach. Svým vyprávěním o tom titánovi. ,,Musím to říct. Tohle, co jsi mi právě sdělil. O celé té hrozbě.'' ,,Cože?'' Zeptal se nevěřícně. ,,Když to řeknu, ušetří tě, teď nevíš, co tě tady po tom čeká. Když jim řekneme celou pravdu, je možné že tě vrátí zpátky na Asgard a vyhneš se trestu na Zemi. Copak to nechápeš?'' Řekla jsem. ,,To nemůžu dovolit.'' Řekl. Nečekaně se rozmáchl a udeřil mě do hlavy. Na chvíli jsem se zamotala a byla mimo. ,,Promiň. Nemělo to tak být." Zachvěla jsem se. Tahle známá slova.... Viděla jsem, jak jde pro své žezlo. Vzpamatovala jsem se a běžela proti němu. Doběhla jsem příliš pozdě, skočila na něj, on mě zastavil a odstrčil zpátky, až jsem spadla na zem. Meč mi odletěl někam pryč. Když jsem se zvedla, už u mě stál s tím svým žezlem. Hrotem toho žezla lehce přitlačil na moji hruď. Modrý kamínek v tom žezle na mě začal působit a po chvíli jsem ztratila vědomí.