Za hranice - pokrevní pouto (Marvel FF)

#10 Fire

Slyšela jsem všude kolem sebe rozruch. Pár ran a výbuchů. Pomalu jsem otevírala oči. Pomalu jsem se posadila, aniž bych věděla co se děje okolo mě. ,,Aaauu.'' Promnula jsem si zápěstí, na kterém jsem měla jizvu. Neskutečně pálilo. Všechno bylo v mlze. Když se mi trošku zostřilo vidění, zjistila jsem, že jsem v nějakých troskách. Nade mnou bylo malé místo, odkud bych se mohla dostat ven, kdybych tam nějak vyšplhala, nebo tak. Záhy jsem si všimla dvou mužů v černém se zbraněmi a nějakého muže se zářivě modrýma očima a s lukem. Znala jsem ho z těch videí, na které koukali Pepper s Tonym, když tohle všechno začalo.

Skryla jsem se za pár kovových trosek, avšak když jsem se otočila a podívala se okolo, vykřikla jsem zděšením a následně si hned dala ruce na pusu, abych nebyla slyšet. Jen pár decimetrů ode mě bylo ohořelé tělo. Otočila jsem se zpět ať se na to nemusím dívat. Sledovala jsem toho muže s lukem, jestli mě postřehl. Bohužel tomu bylo tak. Napnul tětivu na svém luku a mířil přímo na mě. Snažila jsem se ukrýt před zastřelením šípem, ale už nebylo kam. Jen jsem se vystrašeně třásla a čekala, kdy už tu tětivu pustí. 

K mému údivu tu tětivu povolil a odešel. Jakoby se nic nestalo. Jakoby mě chtěl ušetřit. Nechápala jsem to, vlastně jsem nechápala celou tuhle věc. Na chvíli jsem se uklidnila, potom jsem se podívala zpět na to ohořelé tělo. Byl to nejspíš agent a ten výbuch ho zabil, ale jak to, že v tom případě nezabil i mě? Kousek od toho místa šlehaly plameny ohně. Bylo to naprosto absurdní, ale chtěla jsem zkusit, jestli to nebude kvůli tomu, co teď jsem. 

Nejistě jsem dala ruku před sebe a pomalu se přibližovala k ohni. Bála jsem se, bála jsem se bolesti. Jeden z plamenů se dotkl mé ruky a já vyděšeně odskočila. Až po chvíli jsem si uvědomila, že jsem nic necítila, a navíc, že mi to nic neudělalo. Znovu jsem natáhla ruku k ohni a začala se vítězně smát. Začala jsem se soustředit a za chvíli mi plamen plápolal na ruce. Bylo to roztomilé. Po chvíli jsem si přestala hrát s ohněm a konečně se rozhodla hledat cestu ven. 

Nejdříve jsem se vrátila tam, kde jsem se probudila a snažila se vyšplhat tou škvírou, co jsem viděla, ven. Po nějaké chvíli se mi to podařilo, protože nejsem zrovna největší a dalo mi to celkem zabrat. Rozhlédla jsem se okolo a snažila se najít kohokoliv - kohokoliv z S.H.I.E.L.D.u. A podařilo se.... Jenže ten agent byl mrtvý. Zděsila jsem se a zase se rozhlížela. Nikde nikdo živý, takže tohle byla moje jediná možnost, jak si přivolat pomoc. Sklonila jsem se k té mrtvole a opatrně mu sebrala vysílačku. Nevím proč, ale bála jsem se, a modlila se, aby ta mrtvola neotevřela oči.

Úspěšně jsem okradla mrtvé tělo agenta o jeho vysílačku a trošku se vzdálila. Už jsem věděla, jak se vysílačky používají, takže jsem jen doufala, že mě někdo uslyší. ,,Umm.... Haló?'' Řekla jsem na zkoušku, jestli to funguje. ,,Identifikujte se, agente.'' Ozvalo se. ,,Tady Daisy Simonová, potřebuji pomoc, nevím přesně, kde jsem.'' Chvíli bylo divné ticho. ,,To bude asi omyl.'' Ozvalo se. No to si ze mě dělá někdo srandu. ,,Potřebuji mluvit s ředitelem Furym, prosím.''

Pohled 3. osoby

Na můstku bylo rušno, jeden motor byl zničen a pokud selže jeden další, celá loď spadne. Hillová chodila okolo počítačů a snažila se jakkoliv situaci pomoct. ,,Agentko, volá sem nějaká holka, mám dojem, že jde jen o shodný signál, nic víc.'' ,,Jak, volá?'' Zeptala se Hillová. ,,No.... moc bych tomu nevěřil, ale vypadá to, jakoby volala z vysílačky agenta.....'' ,,Ihned jí přepojte řediteli Furymu!'' Zavelela. ,,Řediteli, vypadá to, že Simonová žije.''