Kluk ze snu [DOKONČENO]

Kapitola 13

Hned po tom, jak Petr zmizel, jsem šla otevřít rodičům se slovy, proč mě budí, že mě mohly nechat ještě chvíli spát atd. Oni jen pokrčily rameny a vešly dovnitř. "Sakra! Kdo tu nechal v cestě ty conversky?!" zanadávala po chvíli mamka a já jsem ztuhla. To jsou přece Petrovy conversky! Já jsem mu v tom spěchu místo jeho conversek hodila moje tenisky. Rychle jsem je popadla a bežela jsem zpátky k oknu, jestli ještě třeba není blízko. "Ehm, ehm!" ozval se Petr pod oknem a v ruce držel moje tenisky. Já jsem na něj jen hodila omluvný pohled a ty conversky jsem mu vrátila. A on mi samozřejmě vrátil i moje tenisky. "Máš dneska něco v plánu?" řekla jsem mu ještě rychle, před tím, než znova zmizel. "Niečo mam. Ale keby sa moje plány zmenily, napišem ti." odpověděl, nazul si conversky a za chvíli byl pryč. Já jsem si potom uklidila moje tenisky zpátky do poličky a šla jsem se najíst.

Celý zbytek dopoledne jsem čekala na zprávu od Petra. A nic. Normální holka by už nejspíš dávno ztratila trpělivost, ale já jsem trpělivě čekala. A nakonec jsem se dočkala. Zrovna, když jsem s mamkou připravovala oběd, se ve dveřích kuchyně objevil táta a v ruce držel můj mobil. Já jsem ho hned popadla a běžela jsem do pokoje, si tu zprávu přečíst. Stálo v ní: "Ahoj. Prepáč, že píšem tak neskoro, ale mal som ešte niečo na práci. Čo sa týká tých mojich plánov, tak sa bohužial nezmenily. Ale mal by som čas večer. Čo keby jsme išli do kina alebo niekam na jedlo? Odepíš mi, čo si o tom myslíš. Peter." 
"A co jít třeba jen tak do parku? :P " napsala jsem mu po chvíli do chatu na Fb.

"To by tiež šlo. :) OK, tak v koľko?"

"Co třeba v šest?"

"Hej, to bude perfektné! Takže tak v šesť budem u teba. ;) " Nevím proč, ale cítila jsem se jako v nějakým romantickým filmu. Můj mozek mi ale pořád říkal, že to není žádná láska. A já ho poslouchala. Petr je opravdu jen můj kamarád. To líbání přece nic neznamenalo, opakovala jsem si pořád v duchu. Radši se půjdu naodbědvat a snad se mi to všechno v hlavě během jídla urovná, pomyslela jsem si a šla jsem do kuchyně na oběd.

Jak se pomalu blížila šestá hodina, začínala jsem být čím dál tím víc nervóznější. Chodila jsem po pokoji pořád dokola. "Děje se něco, zlatíčko?" nakoukla po chvíli do pokoje mamka. "Ano, něco se dějě," sedla jsem si na postel a položila jsem ruce do dlaní. "Nevím jestli mám poslouchat srdce nebo mozek." podívala jsem se na mamku, ta si pomalu sedla vedle mě a začala mě hladit po zádech. Vždycky, když mě začne takhle hladit, vím, že mi teď řekne nějakou radu. "Řiď se tím, čím si myslíš, že je nejlepší se řídit." řekla mi potichu, dala mi pusu na čelo a odešla z pokoje, protože u dveří zazvonil zvonek. Řiď se tím, čím si myslíš, že je nejlepší se řídit. Tuhle větu jsem si chvíli pořád dokola v duchu opakovala. Co tím asi chtěla říct, přemýšlela jsem. No, teď mi to ale bylo tak nějak jedno, protože tu pro mě byl Petr. Šli jsem do jednoho parku nedaleko domu babičky a dědy. Celou cestu jsme se drželi za ruce a Petr měl celou cestu i jednu ruku za zády. Že by tam něco skrýval, pomyslela jsem si, ale po chvíli mě to přestalo zajímat. Konečně jsem došli do parku. "Tak kam se usadíme?" zeptala jsem se Petra po chvíli ticha. On se ale jen na mě podíval a......zpoza zad vytáhl červenou růži, mlčky mi jí podal a lehce se usmál. V tu chvíli jsem vůbec nevěděla, co bych měla říct. Celá roztřesená jsem od něj tu růži vzala a přičichla jsem si k ní. Voněla nádherně. "Děkuju." pípla jsem a mírně jsem se začervenala. Petr ke mě pomalu přišel a políbil mě na čelo. Když jsem se po chvíli z tohohle všeho vzpamatovala, vzala jsem Petra za ruku a dovedla jsem ho na jedno místo, kde jsme si lehli a koukali jsme se na hvězdy. Byl to jeden z nejkrásnějších večerů mého života. A přála jsem si, aby nikdy neskončil. Ale bohužel musel skončit. Když jsme se potom loučili, stiskla jsem trošku pevněji Petrovu ruku, na důkaz, že nechci, aby odcházel. "Nechcela bys mi zajtra s niečím pomôcť?" zeptal se mě. "S čím?" pozvedla jsem obočí a šibalsky jsem se usmála. "To uvidíš." mrknul na mě. "Tak dobře." přikývla jsem a pomalu jsem vešla dovnitř domu. Ještě ze schodů jsem uviděla Petra, jak stál v tmavé noci a díval se na mě skrz dveře. A po chvíli odešel. Když jsem se blížila ke dveřím do našeho bytu, ještě jednou jsem si přičichla k té růži. Voněla opravdu nádherně.....