Kluk ze snu [DOKONČENO]

Kapitola 7

Když jsem se probudila, ležela jsem na nemocničním lůžku, naproti mně, na židli, seděla Eliška a na kraji postele, u mých nohou seděl Expl0 a hladil mě po ruce. "Ako sa cítiš?" zeptal se mě, hnedka, jakmile zaregistroval, že jsem vzůru. "Už mi bylo líp." povzdechla jsem si, ale hnedka jsem se zase usmála. "Co se stalo?" zeptala jsem se a podrbala jsme se na temeni hlavy. "Jen se ti snižil srdeční tlak a ty jsi omdlela." usmála se na mně Eliška. "A Expl0 tě sem potom odnesl." ukázala na Expla a ten se nepatrně začervenal. "Vážně?!" podívala jsem se mu do očí a on jen pokrčil rameny a usmál se. Já jsem ho na důkaz vděčnosti jen pohladila po tváři. "Nechám vás o samotě." zvedla se Eliška pomalu ze židle a potichu opustila pokoj. "Expl0?" podívala jsem se mu přímo do oči, když Eliška opustila pokoj. "Ano?" podíval se na mně s úsměvem. Ten mu ovšem docela rychle zmizel, když viděl můj smutný výraz. "Stalo sa niečo? Niekto ti ublížil?" pozvednul obočí a já jsem jen sklonila hlavu. "Spíš já jsem ublížila sama sobě." řekla jsem a pomalu jsem si vyhrnula rukáv, pod kterým jsem skrývala rány od sebepoškozování. "Už jsem to prostě nezvládala." pootočila jsem hlavou a do očí se mi pomalu začaly hrnout slzy. Expl0 mně nejdřív jen pohladil po rameni, ale mně to zjevně neutěšilo a po tváři mi začaly stékat slzy. "Ále noták..." šeptl a...objal mně. "To bude v poriadku." šeptal mě do ucha a hladil mně po vlasech. "Musíš byť silná!" setřel mi slzy z tváře, ukazováčkem mi pozvedl hlavu a zadíval se do mých uplakaných očí. Já se zase zadívala do jeho oči a usmála se. "Ale, když...nemám ve škole nikoho, kdo by se se mnou chtěl bavit!" položila jsem hlavu do dlaní a začala jsem znova brečet. "A nie je to skôr naopak? Že sa ty nebavíš s nimi?"položil mi Expl0 ruku na rameno. "Možná..." zvedla jsem hlavu. "Jenže, já se vždycky bojím, že řeknu něco trapnýho a potom se mi budou všichni smát!" podívala jsem se na Expla a do očí se mi znova nahrnuly slzy. Expl0 mně jen znova pohladil po tváři a přisednul se ke mě blíž. "Musíš riskovať! Musíš brať každú príležitosť, ktorá sa ti naskytne. Možná to dopadne zle, tak sa postavíš na nohy a ideš ďalej. Možno to dopadne úplně na piču, tak sa postavíš a ideš ďalej. Ale možno sa ti zadarí! Hlavne si prosim ťa eště viac neubližuj!" chytnul mně za ruku a objal mně. "Máš pravdu!" usmála jsem se na něj, pohladila jsem ho po tváři a utřela jsem si slzy. Najednou jsem si vzpomněla na svůj obrázek. "Přinesl si sem i moji tašku?" zeptala jsem se ho a on jen ukázal směrem k nočnímu stolku. Tam na zemi ležela moje taška. Natáhla jsem se pro ní, dala jsem si jí na klín a vyhrabala jsem z ní ten obrázek. "Tohle jsem ti nakreslila." podala jsem mu ho nesměle. "Wow! Pekné!" pokýval hlavou nad obrázkem a na jeho tváři se objevil úsměv. "Počúvaj, chcel som odísť domov, ale pre teba tu ešte tie dva dni zostanem." obrátil hlavu na mě a já jsem na něj vykulila oči. "Nemusíš tu zůstávat. Klidně jeď domů. Můžem si psát přes mobily." odvětila jsem mu "No dobre. Ale jeden deň sa tu eště zdržím." mrknul na mně. "Tak co?! Už jste skončili?!" ozvala se Eliška za dveřmi. "Tak ja už idem." zvedl se Expl0 z postele a u dveří mi ještě zamával. Já jsem se jen koukala za ním a cítila jsem jak mi buší srdce. Potom jsem si s ním celý zbytek večera psala až do doby než jsem přišla sestřička s tím, že už musím končit a že už mám jít spát. Ten večer se mi zase o něm zdálo. Přála jsem si, aby ten sen nikdy neskončil. Bylo mi u něj tak dobře.