Umět se obětovat

„Neporanila ses, když jsi tam lezla?" pronesl a opřel se zády o strom. Odpovědí mu bylo jen ticho a šelest listů, se kterými si pohrával teplý vítr.

Zalovil rukou v jedné z mnoha kapes, kterými oplýval jeho vychytaný skafandr. Vytáhl odtamtud drobný přístroj a nastavil si dávkování. Během čekání, až se tekutina uvnitř rozehřeje, zaklonil hlavu a v prohlubni vrásčité kůry ji stočil stranou. Jeho pohled nerušeně minul spleť větví, které spadaly až na zem jako nějaká záclona. Škvírou mezi listím zapátral místech, kde zem ustupovala širokým kořenům. Srpek měsíce a jasné hvězdy poskytovaly jeho dokonalému zraku dostatek světla pro pohyb noční krajinou. Ale v tuto chvíli musel zapojit infračervené vidění, aby bezpečně rozpoznal tepelnou skvrnku uvnitř vyhloubené díry. Byla menší než jindy a to znamenalo jen jedno. Krčila se co nejhlouběji, aby ji nenašel.

„Věděla jsi, že sem přijdu, ne?" Přejel prázdným pohledem krajinu, kterou nazýval svým domovem už téměř sedm let, a povzdechl si. Po takové době by mohl cítit alespoň náznak stesku, ale nevykřesal ze sebe naprosto nic. Ani smutek, ani radost.

Přiložil připravený přístroj k ústům a potáhl. S výdechem jeho tvář zahalil obláček páry, který pak poryv větru zanesl k ní. Ani to ji nepřimělo promluvit. Právě naopak, ještě více se přimkla k chladné zemi mezi kořeny a téměř tak unikla jeho zraku.

„Víš, že se tam za tebou nedostanu," konstatoval trpělivě. Znovu nechal ústa i krk naplnit se voňavým plynem a pozvolna ho vypustil ven. „Co chceš, abych udělal?"

Nenáviděla tu otázku, to věděl. Ať už řekla cokoli, obvykle to zamítl. I dnes by to tak bylo, kdyby nemlčela. Moc dobře chápal, proč utekla. A také dokázal odhadnout její odpověď. Potřeboval ji jen vyprovokovat. Jakékoli její slovo spustí další interakci, která ji přiměje skrýš opustit, a pak ji odnese domů. Alespoň v to doufal.

„Mám prosit, abys vylezla?"

Mlčela.

„Nebo plakat?"

„Jsi zbraň," pronesla poprvé nahlas, co už jí tisíckrát vysvětloval a co vždy tak tvrdohlavě odmítala přijmout. „A zbraně nepláčou."

Modlil se za den, kdy to pochopí, ale v tuto chvíli ho tím zaskočila. Stočil ocas stranou, až ostrá špice na jeho konci zacinkala o kameny, a svezl se podél kmenu do dřepu.

Zaslechla ten zvuk. „Jsi v plné zbroji?"

„Ano." Zahleděl se na zápěstí s unikátním multifunkčním náramkem. Přiložil na displej tři prsty a zabloudil k nastavení skafandru. „Ale odblokuji trn, jestli budu muset," varoval ji. Když shodí z ocasu špici, bude ho moct natáhnout k ní. Snadno ji obemkne kolem pasu a potom ji vytáhne ven. Dobrovolně nebo násilím, připustil v duchu a zaváhal. Nemůže ji nutit, aby se s ním rozloučila. Poraženě dosedl na zem, natáhl nohy před sebe a jeho nátepník pohasl.

„Jsi připraven k odletu?"

„Startujeme za čtyři hodiny. Prosedím to tady, jestli chceš," upřel oči k obzoru a opět potáhl. Zvolil sice nejnižší dávkování, ale ani tak by nechtěl celou tu dobu strávit kouřením. Snad přijde brzy k rozumu.

„Víš, co chci?" ozvala se ze skrýše.

„Povídej."

„Abys ses odzbrojil. Úplně."

Pochopil, kam tím míří, a nemohl říct, že by ho to překvapilo.

„Potom se zase oblékneš a nastoupíš na loď, jako by se nic nestalo," pokračovala. „Já se domů vrátím až ráno. Nikdo se nic nedozví."