Umět se obětovat

Neposlušný voják je mrtvý (4. část)

„Neměli jsme být v Pustině?"

„Jsme tak hluboko, jak nejdál se odvážím, Rašchete." Drakari mimoděk zapátral v paměti, v jakém stavu byl odpočet patnáctiminutového holospojení, než je rozzuřený netvor odpojil. Nebyl si úplně jistý, že to nepřetáhli. Ale potom přece skočili, tak jak by je mohl někdo vystopovat?

„Takže skočíme?"

„To už nestihneme. Ale i kdyby ano, nebylo by nám to k ničemu. Obávám se, že tou zradou u Nejvyšší rady to neskončilo."

„Chceš říct, že máme sledovací zařízení?"

„Taky se tomu říká štěnice."

„Mluví tartacká hraniční loď. Vypněte pohon a identifikujte se," rozlehlo se interkomem po celé lodi. Tahle frekvence se nedala nijak vypnout ani narušit. Bezpečnostní a válečné složky společenství k ní měliy neomezený přístup.

„Hraniční loď? Měl jsem zato, že Pustinou vaše území končí."

„Ano. Ale je dost problematické zjistit, kterou částí. V jistém procesu vyhrálo společenství spor jen proto, že tvrdili, že hranice leží až za ní. Je to mrtvá část vesmíru. Nežije tu nikdo, kdo by nás přesvědčil o opaku." Zatímco Drakari mluvil, spustil automatickou opověď a poslušně vypnul motory. A taky tu beze stopy zmizela spousta lodí, dodal v duchu a mráz mu přejel po zádech.

„Myslíš, že vstoupí na palubu?"

„Něco horšího. Jsem si jistý, že hledají tebe. Nechceš si píchnout ten humus, abych mohl tvrdit, že vezu neškodnou mrtvolu?"

„Před pár hodinami jsem se probral. Potrvá dlouho, než zabere. Čím častěji tu látku moje tělo dostává, tím lépe se jí dokáže bránit."

„Tak to jsme v háji."

„Připravte loď k prohlídce," ozvali se hraničáři.

„Kolik máme času?"

„Nanejvýš pět minut. Co takhle se schovat do odpadní šachty?" napadlo ho, když si vzpomněl na poslední akci s netvorem, při které zachraňoval malou Šitaki. „Pevně věřím, že nikdo pořád ještě neumí vystopovat vaše skafandry."

„Dobrý nápad."

„A Rašchete?" mrkl Drakari naposledy do kamery. „Schovat se znamená nevylézat a taky neopouštět loď."

„Rozumím."

Drakari si vybavil ten okamžik před dvěma lety, kdy se černý netvor vyloupl z přetlakové komory. Měl zachráněnou Šitaki v náruči a poslední překážkou byl zabiják, kontrolující zboží, které jim Naltaki byla nucena vydat. Opět zahlédl nechutně ostrou špici ocasu, jak vyjela překvapenému zloději z hrudi. Bez slitování. Bez sebemenšího varování a zezadu. Když zajela zase zpět, zanechávajíc po sobě zlověstnou díru, a tělo se začalo hroutit k zemi, ještě mu stačil i rozpárat krk. Skafandr toho tartaka chránil před vražedností vesmíru, do čehož se geneticky upravovaní šatchrané nepočítali.

Raději rychle potřásl hlavou, aby tu vzpomínku zahnal. Zadal svému chytrému počítači hledání štěnice a potom se zvedl z pilotního křesla. Mimoděk si upravil uniformu, jako by ho u krku škrtila, a potom vyrazil k hangáru, kde se nacházel jediný oficiální vstup na loď. Snad ti idioti neprovedou něco opravdu hloupého, zadoufal v duchu. Kolikrát za život se vůbec setkali se opravdovým netvorem? Kolikrát zapadli v Hlubině, aby věděli, jak je nebezpečný? Ani jednou, odpověděl si vzápětí. Tohle děsivé tajemství znají jen přepravci. Cestujícím i veřejnosti se nechutné detaily přetavují do přijatelnější podoby. Jinak by asi nikdo necestoval. Nebo by to vedlo k novému pokusu o vyhlazení šatchranů, napadlo ho a najednou ho obstoupilo děsivé tušení, jaké ta zrada před Nejvyšší radou může mít pozadí.