Umět se obětovat

Neposlušný voják je mrtvý

O pět let dříve

Drakari vytáhl z pouzdra u pasu svoji zbraň. Nastavil paprsek na nejvyšší úroveň a natáhl ruce před sebe, jako by se potřeboval ještě ujistit, že mu dobře sedí v dlani. Až potom klepl prstem do posledního tlačítka, aby potvrdil kód vstupu do mobilní kapsle. Dveře tiše píply a rozjely se do strany. Pistole opět vylétla vpřed a zamířila do tichého, potemnělého prostoru, kde při zemi mlčky doutnalo několik světýlek, aby uvnitř nebyla úplná tma. Nic se nepohnulo a dusivé ticho se Drakarimu zařezávalo do uší.

Opatrně překročil práh. Zamířil doprava i doleva, aby se ujistil, že ho nic nepřekvapí ze strany. Nato udělal ještě pár kroků, než jeho mizerný zrak rozpoznal, že objemný vak na lůžku uprostřed kajuty byl nadmutý svým obsahem a zapínání nedotčené. Pak jeho ozbrojená ruka klesla dolů úlevou i zklamáním.

Drakari mlaskl, aby počítač zareagoval na jeho stručný pokyn: „Světlo," a v laboratoři začalo pozvolna svítat. Pytel na lékařský odpad nebo vzorky, nebo jak to Naltaki popsala, před ním nabral svých děsivých rozměrů. Mohl by se postarat o to, aby zůstal zavřený? napadlo ho. Už navždy? Jeho mysl mu okamžitě přihrála obrázek protrhávající se látky, z níž v jednom kriticky kratičkém okamžiku vystřelil ostrý bodec ocasu. Jak je ten vak vůbec pevný? ptal se sám sebe, ale k uspokojující odpovědi nedošel. Bylo to přece pouzdro na odpadky. S živým a ozbrojeným obsahem se nepočítalo.

S dlouhým nádechem, který mu měl dodat odvahy, se přesunul k horní části, kde by měla být hlava. Pistoli si nechal v pravé ruce a druhou posunul zip směrem dolů. Vak se zvolna otevřel a jemu se při tom pohledu náhle vrátila dva roky stará vzpomínka. Tehdy se hnal chodbou ze strojovny k jedné z kajut, poháněn odhodláním hájit svoji loď. A zhruba uprostřed se nad třesoucím se tělem doktorky Naltaki skláněl netvor. Jak chodba zaduněla jeho kroky v těžkém opravářském skafandru, cizí tvář, skrytá za černým hledím, se k němu zvedla. Úplně stejně se dnes vyloupla z toho vaku, to Drakari vnímal naprosto přesně. Tatáž helma. Tentýž nerozbitný pancíř. Ozbrojený tartak nahlas zaklel.

Musel by se vrátit do skladu, obléct si neforemný oděv, skrývající v důmyslných rukavicích sadu nářadí, aby se dokázal nehybnému netvorovi prokousat do jeho dokonalé zbroje. Ale ani vlastně nevěděl, kolik má času, než se stvůra probudí. Kdo mu k sakru nasadil tu helmu?

Drakari se neovládl a zajel rukou pod bradu, aby se pokusil zatáhnout za ten černý kov s modrými odlesky. Ale jen si tím potvrdil, že mimozemský skafandr je dobře utěsněn. Neměl nejmenší šanci dostat prsty do škvíry. Vlastně tu žádná nebyla. Jen nepatrné linky, napovídající, že vesmírný oděv by se dal rozdělit na díly.

Jedinou možností, jak se dostat dovnitř, byl nátepník. Drakari v první chvíli rozevřel vak ještě víc a pak mu došlo, že i kdyby vytáhl netvorovu ruku ven, stejně netušil, jak přístroj aktivovat. Natož aby se proklikal až k nastavení utěsnění skafandru. Mimoděk se otočil, aby přejel pohledem lékařský přístroj vedle lůžka. Pokud si dobře pamatoval, Naltaki měla jistou vychytávku, kterou k náramku na zápěstí přitiskla, aby se části zbroje rozpojily. Nic takového ale neviděl. V uzamčeném šuplíku by našel jen injekční stříkačku s uspávací látkou, kterou měl dle instrukcí použít až před návratem na swatkirianské území. Ovšem kód byl svěřen netvorovi.

Drakarirozhořčeně zaklapal čelistí. Je tady jak ve vězení, napadlo ho. Ve vězenís katem, dodal a zoufale přiložil zbraň k netvorově hledí. Co by sestalo, kdyby teď vystřelil? Zanechal by na něm alespoň škrábanec?

V následující chvíli mu cizí ruka obemkla zápěstí. Pistole se stočila stranou a dolů s takovou silou, že tomu tartak nedokázal nijak zabránit. Černý kolos se bleskurychle přehoupnul z lehu na Drakariho záda, která neměla nejmenší šanci tu tíhu unést. Jak dopadl s heknutím na zem, ocas s ostrou špicí se mu přimknul ze strany na tvář. Pistole odlétla stranou, jen po ní na zemi zůstala vypálená rýha. Jsem idiot, zhodnotil svoji nepřipravenost, když semkl víčka v očekávání konce.

„To jsi ty?" ozvalo se nad ním chrčivou tartačtinou.

„Kdo jiný?" heknul přidušeně a trn se od něj zvolna odtáhl. Nato z jeho těla zmizela i přílišná zátěž. Než se Drakari přetočil na bok, v duchu si přepočítal kosti.

Netvor se mezitím vymotal z vaku, který odložil na lůžko, a potom se sehnul pro zbraň. „Chtěl jsi mě zabít?" zeptal se.

„Lepší já tebe než ty mě," ušklíbl se pilot a vyškrábal se zpět na nohy.

„Proč bych to dělal?" Sklon helmy Drakarimu napověděl, že Rašchet zkoumá nastavení paprsku.

„Aby ses dostal domů."

Hledí se stočilo k tartakovi a přestože pod něj nebylo vidět, Drakari jako by vycítil jeho nechápavý pohled. Až po několika tíživých vteřinách netvor přikývl. Potěžkal zbraň v dlani a pak ji stočil k zemi. Do zorného pole se mu tak dostal displej multifunkčního náramku na zápěstí. Přiložil na něj tři prsty a několika rychlými pohyby odblokoval skafandr. Vzápětí si helmu stáhl. Černý obličej se vyloupl do světla. Šedozelené oči měl protkané hlubokým smutkem, když pilotovi podal jeho pistoli. „Tak do toho."