Umět se obětovat

Umět se obětovat (2. část)

Naltaki mlčky stála u okna, skrytá za dlouhým těžkým závěsem. Pohled upírala do tmy, z níž se pomalu vyloupávala černá zbroj, protkaná odlesky namodralého kovu. Šatchrané té slitině říkali yakrin. Proklatě vymazlená technologie, pomyslela si. Stejně jako on, dodala, když nedokázala ani na vteřinu odtrhnout pohled od vlnícího se ocasu s vražednou špicí. Pohyboval se jako šelma, která ví, že nad ní už žádný silnější predátor není. Zároveň byl ale schopen projevit soucit, pokoru i oddanost. Někdy přemýšlela nad tím, jestli ji jeho tělo i osobnost fascinuje proto, že jsou hrátky s geny mezi tartaky zakázané. Nebo ji lákala ta nebezpečná hra, která se skrývala ve společnosti složené ze zdravé a upravované populace. Kéž by se dočkala dne, kdy budou mít tartakové dovoleno vstoupit do Hlubiny pod Stříbrnou mlhovinou, aby to všechno mohla vidět na vlastní oči. Naltaki rychle potřásla hlavou, aby naivní touhy zahnala. Tohle nebyla ani pohádka. Bylo to nemožné.

Pohlédla na hodiny na zdi a povzdechla si. Šel sice ze správného směru, ale šel včas. Někdy byl až příliš zodpovědný. Dokonce i tam, kde to nebylo úplně potřeba. Požehnání pro její plán. Prokletí pro pár následujících dní. V duchu si vybavila tvrdohlavou Šitaki s jejími pubertálními náladami a se zacvakáním čelistí protáhla ten časový údaj na týdny. A potom rozpoznala na jeho skafandru několik šmouh narezlého písku. Překvapeně trhla obočím, a sotva natáhl ruku, aby gestem otevřel skleněné dveře, nechala se vidět.

Neuniklo jí, jak polkl. Přesto vstoupil bez zaváhání. „Řekla jsi, abych tu byl o půl."

„Správně," přikývla. Přistoupila blíž a dvěma prsty setřela ten prach. „Udělal jsi z ní ženu?" vypálila, protože ráda věděla, s čím může v nejbližších dnech počítat.

Vyhnul se jejímu pronikavému pohledu. „Promiň."

Naltaki neovládla koutky úst, ale ihned se k němu otočila zády. Našla přes topení přehozenou utěrku. Vždy musela mít takové věci po ruce, protože nesnášela vlhké kroužky po sklenicích a jiný nepořádek. „Kdybys to neudělal, nebylo by s ní k vydržení," osvětlila mu úsporně, když mu ji podala, aby uvedl svůj unikátní skafandr do reprezentativního stavu. Potom zamířila do středu rozlehlého domu a po schodech vzhůru k laboratoři.

Ve své podstatě to byla mobilní kapsle důmyslně umístěná až v nejvyšším patře. Tři stěny společné s domem nechala upravit, aby do sebe perfektně zapadly. Zatímco ta čtvrtá se dala napojit na některé typy přepravních lodí. Jedna teď spočívala na pro ten účel speciálně navržené střeše domu. Propoj byl utěsněn. Zásoby naloženy. Její drahé vybavení nahrazeno mnohem levnějšími kusy, které nebude nijak postrádat. Už téměř deset dní čekala na vhodnou příležitost, kdy se bude moct nenápadně odlepit ze svého místa a zamířit na tajnou misi.

Ne, nebylo to až tak nelegální, jak jí to připadalo. Věhlasná doktorka Naltaki se zcela oficiálně rozhodla přestěhovat ze Svobodných zemí Swatkirianu na druhou stranu známého vesmíru, kde měla neméně luxusní obydlí. Vlastně tam létala docela často. Tu cestu kříží Stříbrná mlhovina se svou zrádnou Hlubinou. Občas se stane, že se skok přes šatchranské území nepovede, a jen málo cestovatelů se opět vynoří. Proto má to místo takové jméno. Nikoho ani nenapadne, že tam její loď skončí záměrně. A nikdo nebude ani v nejmenším tušit, že uvnitř bude namísto Naltaki netvor se svým mírovým poselstvím. Doktorka si povzdechla. Bohužel nemohla šatchranům nabídnout mír. Jen informace, vysvětlení a prosbu.

Zastavila se na vrcholu schodiště a otočila se. Rašchet zůstal poslušně stát o pár schodů níže, a i přesto k němu musela vzhlédnout. Podal jí ušmudlaný hadřík.