Umět se obětovat

Neposlušný voják je mrtvý (2. část)

„Do toho?" zalapal Drakari po dechu.

Rašchet přikývl.

„To tě mám opravdu zabít?" Váhavě se natáhl pro zbraň.

„Jestli ti to pomůže...? Já se stejně nemám kam vrátit."

„Cože?"

„Neposlušný voják, je mrtvý voják. Měl –," zadrhl se, možná hledal vhodné slovo, ale spíš to vypadalo, jako by se přiznával ke zločinu. „Měl jsem se odpálit."

„Jo," přikývl tartak. „Děláte to tak."

„Já to nedokážu. Asi jsem vadný kus."

„To se říká o věcech, ne o tar–, ehm, o živých –."

„Můj koordinátor to nestihl, takže to bylo na mně."

„Nebyl jsi ve stavu, abys to udělal," poskytl mu Drakari ochotně jistou útěchu. Tenkrát ho zasáhl do páteře a potom ho odzbrojil. Tedy, alespoň si o sobě myslel, že to byl on, kdo porazil netvora. A nikdy by nepřijal myšlenku, že se to povedlo jenom proto, že se netvor sám vzdal.

„Ani teď to nedokážu," osvětlil mu Rašchet. „Mám příliš silný pud sebezáchovy. A trpím lítostí a soucitem."

„To jsou přednosti, ne vady."

„Neměl bych vás litovat. Jste jakchtanoidi."

„Ti jsou mrtví."

„Tak jste jejich potomci."

„No dovol! S tou zmutovanou bestií nemám rozhodně nic společného. Jsem čistokrevný tartak!" rozohnil se Drakari dotčeně.

„Tak či tak jste zodpovědní za to, co nám udělali," konstatoval Rašchet neústupně a odvrátil se. Pomalu došel do rohu laboratoře, kde se usadil do kouta. „A já to mám žehlit? Proč?"

„Někdy se tomu říká poslání."

Netvor zavrtěl hlavou a zabodl pohled kamsi do šedavých šmouh na podlaze. „Tak už to zmáčkni, nebudu se bránit."

„Jo a Naltaki mě pak stáhne z kůže." Přejel prsty po pažbě. Jak hrozně rád by to udělal. Ale co když znovu klopýtne při skoku přes Hlubinu? Co když jeho loď tihle černí šatchrani najdou a protlučou se dovnitř? A co jestli zase zabijí celou jeho posádku? Už jednou to zažil, takže si to dokázal naprosto živě představit. Ten den se pak zadívá na tento okamžik, aby se týral výčitkami, že zabil jedinou naději na změnu. Bude vinen tím, že noví přátelé mohli žít, kdyby to dnes neposral. Pavrik a Sik, vybavil si spolu se jmény i jejich tváře. Byli teď s Naltaki na přísně tajné konferenci s Nejvyšší radou. Drakari neměl ve svém životě žádnou rodinu, jen přátele, tedy posádku lodě, oddanou mu na život a na smrt. Určitě si je tam vzala jako rukojmí, napadlo ho. A jako nejlepší doktorka v této části vesmíru jistě dokáže zabíjet beze stop, dospěl k jednoznačnému závěru a neochotně vsunul pistoli zpět za opasek.

„Můžu tě trochu zranit, aby to vypadalo, že jsem zešílel a zkusil ti ukrást loď," nadhodil Rašchet.

„A co Šitaki?" připomenul mu tartak malou holčičku, která netvora neopouštěla ani na minutu. Tedy pokud se zrovna nemusel schovávat před zloději a vrahy uprostřed neobydleného mrtvého území, zvaného Pustina. Jakmile totiž Naltaki sdělí Nejvyšší radě, že vlastní živého netvora, mohly by se dít dost nebezpečné věci.

Rašchet dle očekávání stáhl obočí v jasném projevu emocí. „Najde si jinou hračku," pronesl po chvíli.

„Ne takovou, která ji ochrání před Naltaki."