Umět se obětovat

Neposlušný voják je mrtvý (5. část)

Tři na palubě, jeden v hraniční lodi, počítal v duchu, možná víc. Dokázal by je Rašchet všechny sejmout? napadlo ho najednou. Pak rychle potřásl hlavou. Hledají důkazy. Jakákoli agrese, kterou netvor projeví, povede jenom k tomu, co chtějí. Takže buď zemře Drakari, aby to vypadalo jako dílo zdivočelého mutanta. Nebo jim Rašcheta vydá. Možná ho zabijí. Ale také mohou chtít něco úplně jiného a mnohem horšího. Lepší bude držet jazyk za zuby. Dost blbý den na smrt, konstatoval zkroušeně a v duchu si vybavil seznam věcí, které už nestihne udělat.

Chodbou se rozlehly spěchající kroky. „Orfite připrav loď k odletu. Hned!" Velitel vpadl zpět do laboratoře. Vrhl se na Drakariho a zvrátil mu hlavu dozadu. Ke krku mu přiložil nůž. „Kde je?" vyštěkl udýchaně. Z jeho tváře byl cítit pot a hlas se chvěl strachem.

„Jak to mám sakra vědět?" vyštěkl Drakari a v duchu si vynadal. Měl se tady včas zamknout. Namísto sebelítosti si měl spočítat Rašchetovy možnosti. Zůstat schovaný a čekat, jestli loď odstřelí, nebo odtáhnou. V tom druhém případě se pustit a zemřít ve vesmíru na nedostatek vzduchu nebo čekat na další dění, které ale tak jako tak povede k jeho smrti. A možná mnohem horší smrti.

„Nehraj si se mnou, nebo tě rovnou podříznu," zvýšil voják svůj stisk.

„Pak mu ale nic nezabrání zabít tě," zachroptěl Drakari a pohotově si doplnil všechna neznámá fakta, aby zvážil svou vlastní šanci na přežití. Spoutaný může tak akorát hrát o čas, než ho Rašchet najde a osvobodí. A on to udělá, o tom nepochyboval.

Velitel do něj strčil a přiměl ho zvednout se. Pevněji ho uchopil za pouta a nůž přesunul pod lopatky. Potom ho pošťouchl do chodby. Udělali spolu několik opatrných kroků, než se zpoza ohybu vyloupl uzávěr odpadní šachty. Její víko sice bylo zavřené, ale vedla přes něj zřetelná linka z kapek, jako nějaká krvavá šerpa. Na zemi se zlověstně leskla kaluž, jejíž část někdo setřel směrem pod poklop.

Drakari polkl, když si představil, co by teď v šachtě mohl nalézt.

„Vidíš to?" zašeptal mu velitel do ucha ostře, jako by za to snad Drakari mohl.

„Žádnou loď neřídí jen jeden tartak," podotkl. „To přece ještě neznamená, že tu mám netvora."

„Na můstek," štěkl voják.

Drakari s nejistým pocitem v žaludku překročil krvavé stopy a vydal se tím směrem. Krok za krokem očekával, že zaslechne hvízdnutí ocasu nebo rovnou bolestný výkřik svého dozorce. Patrně se potom tělo zhroutí na něj, doplňoval si v duchu a sledoval podlahu, kam asi dopadne. Snad se nůž smekne stranou, zadoufal. Ale ke dveřím na můstek se dostali bez nehody a jediným zvukem byl jejich těžký, vyděšený dech.

Vstup byl zavřený, takže se velitel musel obětovat a na chvíli své rukojmí pustit, aby stiskl tlačítko. Jak se překážka rozjela do strany, Drakari se vysmekl a přitiskl se ke zdi. Zabodl pohled do špiček svých bot a nahlas rozdýchával ten děsivý obraz, který mu zůstal před očima. Střeva vyhřezlá na podlaze, několik useknutých prstů a nakonec díra pod bradou, vedoucí vzhůru napříč obličejem a lebkou ven.

„Chceš tvrdit, že tohle udělal tartak?" zalapal voják po dechu.

„Kdokoli to udělal, zatáhli jste to sem vy," sesmolil Drakari poslední zapírající větu. K sakru, Rašchete, děláš přesně to, co chtějí, zavrtěl mlčky hlavou. Všechno si to natáčí, napadlo ho. Natáčí a odesílají někomu, kdo ty záběry použije, aby definitivně vyškrtl šatchrany z případného mírového jednání. Nikdo nikdy neuvěří, že netvoři mají i vnímavou a citlivou duši. Musí to zastavit dřív, než bude pozdě, došlo mu a poraženě otevřel ústa.