Hogwarts (Fanfikce, Fred Weasley)

7.

Posledních pár dní uteklo jako voda a nadešel den D. Hořela jsem nedočkavostí a hned po snídani jako malé dítko utíkala do pokoje. Rozbalila jsem balík od Rema a Dory a ztratila slova. 

Uvnitř se nacházely světle zelené šaty na ramínkách až na zem, stříbrné botky a malá černá krabička, ve které se ukrýval stříbrný náhrdelník a náušnice s hadem.

Začala jsem se na večer docela těšit, ale vzhledem k tomu, že jsem měla ještě celý den před sebou, radost rychle opadla. Po dlouhé chvíli civění na tu blyštící se nádheru a přemýšlením zda se to Fredovi bude líbit, jsem se vydala bloumat hradem.

Procházela jsem všemožnými i nemožnými chodbami, nakukovala do všech dveří, do kterých se dalo, a užívala si to tajemno, co tenhle hrad skýtá a co mě vždy vábilo. 

Zabruslila jsem i do dívčí umývárny ve druhém patře. Je tu vchod do tajemné komnaty, na který ve druhém ročníku přišli Harry s Ronem. Taky tu je Ufňukaná Uršula. 

Nikdy jsem se s ní nesetkala, ale hodně holek o ní mluví. A ne zrovna moc v dobrém. Kdyby je tak slyšela.

Vždy mě zajímalo, jak to funguje. Říká se, že Harry promluvil hadím jazykem a vchod se otevřel. Přistoupila jsem blíže a pozorně si prohlédla každý kohoutek, až jsem narazila na jeden, na kterém byl ze strany malý had. Přejela jsem po něm prsty, přičemž mi přejela po zádech vlna vzrušení.

„To není dobrý nápad," ozval se hlas, ze kterého bylo na první dobrou poznat, že to není živá bytost. Vzhlédla jsem a stanula tváří v tvář Ufňukané Uršule.

„Co není dobrý nápad?"

„Otevírat to," žasla nad mou otázkou.

„Nějak mi uniklo, co je ti potom."

„Co si to dovoluješ?" pištěla, mojí odpovědí jí bylo protočení očí. Už chápu, proč ji ostatní nemusí. Uršula znovu zapištěla a zmizela v míse, přičemž nacákala vodu všude okolo. Senzační den, pomyslela jsem si a rychle se vytratila, než se stihla znovu objevit.

Když jsem byla pod schody na Astronomickou věž, blížil se čas oběda, takže jsem musela dát sbohem krásnému výhledu ze shora. 

Do síně jsem přišla mezi posledními, protože mě zdržel profesor Snape ohledně mé eseje o Kostirostu. Líbila se mu - což není moc obvyklé - ještě aby ne, když jsem ji psala dva dny a nadvakrát. 

Při prvním psaní mě vyrušil Draco a já se tak lekla, že jsem omylem převrhla lahvičku s inkoustem přímo na esej. Takže když jsem Draca seřvala a vyhodila ven, musela jsem ji napsat celou od začátku.

V síni bylo již dost žáků, když jsem přišla, takže jsem neměla moc velký výběr míst. Neměla jsem náladu na drby ani na fňukání. Takže jsem zvolila možnost na konci stolu, kde nejblíže ke mně seděla část družstva: Marcus Flint, Adrian Pucey a Terence Higgs. 

Bylo vidět, že jsou velmi zabraní do svého rozhovoru, přesto když jsem k nim přišla a zeptala se, zda si k nim mohu přisednout, všichni tři okamžitě vzhlédli a sborově souhlasili. Pak dokonce i mě zasvětili do jejich debaty o Famfrpálu.

Postupně všichni odcházeli, až tu zbylo jen pár studentů včetně mě a Terence, když jsme se zvedali i my, zeptal se mě, jestli si s ním na plese zatančím, a vzhledem k tomu, že jsem proti tomu neměla námitek, rozzářil se jako sluníčko. A musím říct, že má opravdu moc pěkný úsměv.

Stavila jsem se na koleji pro bundu a poškádlit Draca. Jelikož nemá moc rád překvapení, tak jsem si na něj počkala za rohem kousek od jeho ložnice a když se přiblížil, vybafla jsem na něj. Lekl se tak, že spadnul na zadek, dostala jsem záchvat smíchu, ale jeho to moc nepobavilo. Naštvaně prohlásil, že se chovám jako malé děcko a odešel.