Hogwarts (Fanfikce, Fred Weasley)

3.

Dny rychle ubíhaly. Doba světla se krátila a kolem se začal snášet bílý prášek, který brzy vše pokryl a uspal. Jen Černé jezero bylo stále plné života. Každé všední odpoledne se konaly únavné hodiny tance. Můj vztah se Zrzounem se pomalu měnil. Několikrát mě odchytl na chodbě a občas za mnou přišel i do knihovny na pokec. Žádný z těch rozhovorů nebyl nijak převratný, většinou se týkaly buďto počasí nebo školy. I přesto jsem však byla zahrnována nenávistnými pohledy od jeho snědé obdivovatelky.

Stále ještě zbýval týden do plesu, který se tak stal hlavním a vlastně i jediným tématem po celém hradu. Už od začátku se mi představa nakrucování se před opačným pohlavím, abych si sehnala doprovod nijak nelíbila a postupně se, pokud je to vůbec možné, stále zmenšovala. Proto ani není divu, že jsem se hned po obědě vytratila do zasněžené krajiny.

Došla jsem k břehu Černého jezera a posadila se na kameny, ze kterých jsem si smetla sníh. Tiše jsem se uvelebila a naslouchala zvukům kolem. To ticho bylo kouzelné. Mohla jsem v klidu nechat proudit svoje myšlenky a naplno se jim oddat. Věděla jsem, že mi za chvíli bude zima, ale teď jsem se tu myšlenku snažila potlačit.

Pár dní zpět jsem byla svědkem něčeho, na co jsem čekala zatraceně dlouho. Blaise Zabini dostal kopačky. Jeho teď již bývalá přítelkyně ho načapala, jak se chystal muchlovat s Astorií. Víc než na něj řvala na ni. Nakonec přišla za mnou a všechno ze sebe vysypala jedním dechem. Dost mě mrzelo, že jsem to neviděla, ale bylo mi to vynahrazeno. Hned druhý den za mnou přišel a pozval mě na ples. Když to zkrátím, skončil na ošetřovně. Draco se konečně rozhoupal a udělal první krok. Doufám, že jim to vyjde.

A zrovinka včera za mnou přišel chlapec z Mrzimoru, který je označován za velkého krasavce. Bohužel pro něj, já tento názor nesdílím. Cedric Diggory přišel s poměrně formálním pozváním na ples a odcházel s dírou ve svém egu.

Povzdechla jsem si a zahleděla se na klidnou hladinu. Z mého přemítání mě přeci jen něco vyrušilo. Spíše někdo a to skupinka tří rudovlasých sourozenců. Na dálku jsem dokázala zachytit smích ale obličeje nikoliv. To ale nevadilo, neboť ten nejhezčí se ke mně sám brzy přiblížil.

„Co taková krásná, jako ty, tu dělá sama?" Posadil se vedle mě a nespouštěl ze mě zrak. Zašklebila jsem se, ale neodpověděla.

„Už máš doprovod?" Rozhlédla jsem se kolem a nakonec ukázala na žabáka sedícího asi metr od nás.

„Až ho políbíš, změní se v prince?"

„Překvapuje mě, že to znáš." Podívala jsem se na něj s úsměvem.

Dlouhé hodiny jsem seděli a jen si povídali. Brzy se však setmělo a my musely zamířit zpět do tepla hradu. Společně jsme došly až před Velkou síň, vešel však každý sám, neboť když se Fred chystal něco říct, rozeznělo se chodbou Pansyino pištění a on rychle odešel.

Ještě než nám Brumbál dovolil naplnit si žaludky, dala nám McGonagallová pergamen na zapsání těch, kdo zůstanou na Vánoce v Bradavicích. Bez jediného pohledu jsem ho poslala dál.

Druhý den jsem musela vynechat snídani, učitelé totiž zřejmě trpí představou, že psaní esejí nás nasytí víc než teplé chutné jídlo. Celé dopoledne jsem tak strávila v pokoji a skončila akorát na oběd. Při prvním možném výhledu jsem zastavila a několik dlouhých minut jen hleděla ven. Vše bylo pokryto sněhem a z oblohy ladně slétával další.

Téměř ve dveřích mě Pansy donutila slíbit jí společnou návštěvu Prasinek. Neměla však dlouhé trvání, protože hned za bránou nás doběhl blonďáček připravený na vrkání. Se smíchem jsem oba poslala k čertu a vydala se dál sama.