Hogwarts (Fanfikce, Fred Weasley)

19.

Vypadala jsem jako znovuzrozená mumie. Chyběl jen obvaz. Dala jsem hlavu pod vodu, jako bych mohla ty hrozné kruhy pod unavenýma očima smýt. 

Zrovna jsem se převlékala, když do pokoje bez zaklepání vtrhl Fred. 

„Přišel jsi mě zkontrolovat?" protočila jsem oči a otočila se na něj jen v podprsence. Nic neřekl, jen ke mně přišel, vzal kolem pasu a začal mě líbat. Zajela jsem mu rukou do vlasů a přitáhla si ho blíž. 

Z pusy mi unikl vzdech a on se mnou začal couvat, až jsme narazili na zeď. Jeho ruce začaly putovat po mém těle. 

Cítila jsem, jak mi po tváři stéká první slza a hned za ní další a další. 

„Co se děje?" těkal mi očima po tváři. Jen jsem bezmocně zakroutila hlavou a věděla, že teď už to nezastavím. Snažila jsem se sklopit pohled. Nechtěla jsem, aby mě takhle viděl, ale nedovolil mi to. 

„Má to něco společného s tím o čem mluvila Dora?" Přikývla jsem a snažila se na něj nedívat. Na nic nečekal a přivinul si mě do jeho pevného voňavého objetí. Podlomila se mi kolena a postupně i s ním jsem se sunula na zem. 

Vždycky jsem měla noční můry. Ale nikdy nebyli nijak konkrétní. Jen nesmyslná sprška dějů, obrazů a postav. Nikdy mě nenapadlo, že bych je jednou mohla pochopit. 

Skoro každou noc jsem se budila, kopala kolem sebe, křičela nebo brečela. Ale jen z principu, že mě to děsilo a nevěděla jsem, co to je. Čím starší jsem ale byla, začínala jsem je chápat a bát se ještě víc. 

Ostatní se mi snažili pomoci, ale já věděla, že je to marné. Pro jejich klid a úsměv jsem si to začínala nechávat pro sebe a tvrdit, že prášky, kouzla a meditace zabírá. Snažila jsem se to nalhat jak jim tak sobě, ale jen jedna strana uvěřila. 

Snažila jsem se je ignorovat a nebrat je vážně a na čas se to zlepšilo. Když se ale začali plnit jako věštba, jedna hezky po druhé, byla jsem tam kde na začátku. 

Jako malá jsem se bála mnoha věcí. A proto, že rodiče byli často pryč, tak jedna z nich byla, že je ztratím navždy. Když o několik let později zmizeli, myslela jsem si, že za to můžu já. Že jsem je měla chránit. Že jsem tomu mohla zabránit.

Bála jsem se krutého nepravdivého obvinění a to se naplnilo hned potom. Ministerstvo hledalo mé rodiče všude a měli nespočet podezřelých. Ale obvinili mě. Vtrhli do domu a já musela jít. Bez soudu mě vrhli do Azkabanu. 

Místo kterého bych se bát měla, ale tam už mi nic udělat nemohli a tak se strach nedostavil. Moje noční můry se objevovali i ve dne a byli tak silné, že ani Mozkomoři nenašli šťastný vlásek, kterého by se mohli chytit. 

Ministerstvo mě považovalo za nebezpečnou osobu, ale i tak musel proběhnout soud. Nic na mě neměli, jen dohady. Měla jsem alibi a své rodiče jsem milovala. 

Když ze mě ani po Veritasérum nevytáhli, co bylo potřeba. Museli mě pustit. Musela jsem nastoupit do dalšího ročníku a já doufala, že už je vše za mnou. Myslela jsem si, že už jsem to zvládla, že už to bylo všechno. 

Šeredně jsem se pletla. 

V hlavě se mi začali tvořit zpřeházené obrázky. A když jsem je jako dílky skládačky sestavila k sobě, bylo příliš pozdě něco dělat. Moji rodiče byli mrtví. Snažila jsem si vsugerovat, že je to nesmysl, že se jen někde ukrývají a tohle byl jen trik. 

Postupně mi však všechno začalo docházet. Doufala jsem, že by mě mohl pochopit Fred. Než jsem pochopila, že mě vidí jen jako studentku Zmijozelu. Jako zlou a sobeckou, plnou nenávisti, neschopnou milovat. Tak jako všichni všechny Zmijozelce. 

Snažila jsem se mu ukázat, že taková nejsem. Ale nevěděla jsem, zda nepřesvědčuju jen samu sebe. Začala jsem dumat nad tím, že co když ty noční můry jsou odrazem toho, jaká skutečně jsem. Málokdy jsem v nich nevystupovala jako vraždící bezcitná mrcha. Co když to je odraz mého podvědomí a mé duše?