Hogwarts (Fanfikce, Fred Weasley)

13.

Ponořená v myšlenkách jsem si lebedila ve společence. Z rozjímání mě vyrušil Terence: „Co se děje?"
„Co by se mělo dít?"
„Mluvila jsi s Fredem." Bylo to jen suché konstatování, ale i tak jsem odpověděla: „Jestli se to tak dá nazvat."
„Nelíbí se mu, že ubližuješ jeho nové oblíbenkyni?"
„Nechci o tom mluvit." s těmi slovy jsem se zvedla a odešla do pokoje.

Ve Velké síni sedávali Fred a Katie vedle sebe, bavili se jen spolu a smáli se. Kdybych řekla, že mi to nelezlo na nervy, lhala bych. Dala jsem si zákaz na ně koukat.
Ale nebylo to tak jednoduchý.

Jedno poledne, když jsem s Terencem seděla u stolu a obědvala, neubránila jsem se a pohlédla jejich směrem. Ti dva spolu vypadali tak šťastně, tvářili se, že se jeden k druhému hodí, jako by byli dva dílky puzzlíků, které do sebe zapadají.

„Proč mu nic neřekneš?" začal Terence znovu. Neodpověděla jsem. „Jen se tě snaží vyprovokovat. Má tě rád."

Posměšně jsem si odfrkla: „Jo, to mi dal dokonale najevo."
„Hele, mně je to jedno" dodala jsem po krátké odmlce.

„Vážně?" divil se.
„Mhm."
„Tak fajn." Škoda, že ironie z toho tekla na všechny světový. Chtěla jsem mu něco od plic říct, ale to by nás nesměl vyrušit Marcus.

„Emily, zašla by jsi se mnou odpoledne do Prasinek?"
„Zveš mě na rande?" ověřovala jsem si. Přikývl.
„Ráda půjdu." S tím odešel a já otočila svou pozornost zpět.

„Stejně ti to nevěřim," zamumlal Terence. 

Jak jsem přislíbila, tak jsem zašla odpoledne s Marcusem do Prasinek na Ležák. Draco často žertoval, že se nedokážeme bavit o ničem jiném než o Famfrpálu.

A jak jsem tam tak s ním seděla, začala jsem nabývat stejného dojmu. Když jsme odcházeli od Tří košťat, vznesl návrh, že bychom se mohli projít ke Chroptící chýši.

V duchu jsem si povzdechla, ale nahlas souhlasila. Však, to už mě nezabije.

Prohlíželi jsme si chýši a rozmýšleli, jestli nezajdeme blíže. Vyrušil nás příchod Freda.
„Co si myslíš, že děláš?"

„O čem to mluví?" obrátil se na mě Marcus.
„O vás dvou." odpověděl mu Fred.
„Řekla bych, že do toho ti nic neni," pronesla jsem znuděně. 
„To teda je."
„No já radši půjdu," oznamoval Marcus za pochodu. To je teda hrdina.

„Necháš mně k sakru na pokoji?"
„Až nebudeš randit s Marcusem."
„Můžu si randit s kym chci."
„To teda nemůžeš."

„Hlavně, že ty můžeš."
„To je něco jinýho-"
„Ne, to teda neni. Je to to samý."
„Fajn, ale to na věci nic nemění."

„A ta je?" Bože, proč tu s ním ještě stojim?
„Nechci, abys randila s Marcusem."
„A já, abys randil s Bellovou. Smůla, nepovedlo se. Třeba v příštím životě. Nazdar." Vrátila jsem se do tepla hradu.

Na koleji jsem potkala Terence, který byl v podezřele dobré náladě.

Neměla jsem chuť se s ním vybavovat, ale slušnost je slušnost.
„Tak jak to šlo?" zajímal se.
„Lepší rande jsem nezažila." moje slova přetékala ironií.

Došla jsem do pokoje a posadila se na postel. Terence ale šel za mnou.
„Co se stalo?"
„Mlel o Famfrpálu a když tam přišel Fred, zbaběle utekl."
„On tam přišel? Draco mi dluží 2 srpce. Hned se vrátim." vyběhl ven.

Vážně ho teď nejvíc zajímá tohle? Bože, proč se s ním vůbec zahazuju. Vyčerpaně jsem zabořila hlavu do polštáře: „Aaaaaah!!!"

Při večeři jsem byla nucena dívat se na oblizující se páreček sedící přede mnou a sedět kousek od těch největších drben.

Přičemž jsem si musela vyposlechnout podrobnosti z posledního rande Freda a Katie a Angeliny dolézání za Georgem.

Než strávit další večer v takové společnosti, to už bych raději šla na rande s Blaisem.

Když jsem odcházela ze síně, doběhnul mě na chodbě Fred.
„Nech mně na pokoji." pokračovala jsem v cestě, ale chytil mně za loket a škubl k sobě.

„Chci s tebou mluvit."
„Nemám na tebe náladu." To ho ale nezastavilo, jelikož mně táhl chodbou pryč.

Prošli jsme všemožnými chodbami, až jsme stanuli pod schody na Astronomickou věž.

„To mě chceš shodit dolů?"
„Proč bych to dělal?"
„Abys měl klid," pokrčila jsem odevzdaně rameny.

Namísto odpovědi jsme vystoupali schody a já oněměla. Dívala jsem se na rozlehlé školní pozemky při západu slunce.

Za běžného denního světla vypadaly obyčejně a na zajímavosti tomu dodával jen pohled z výšky.

Teď to však vypadalo, jako by se slunce přikrývalo stromovou peřinou, mezitím, co se prohlíželo ve vodním zrcadle.

Připadalo mi to, jako okno do pohádky, čemuž dopomáhal i lehoučký vánek hrající si s mými vlasy.

Když jsem se probrala zpět do reality, neodpustila jsem si rýpnutí: „Proč jsi sem nevzal svou oblíbenkyni?"
„Koho?" divil se.
„Tu co okupuješ momentálně." Zasmál se, ale neodpověděl. Pokrčila jsem rameny, opřela se o zábradlí a prohlížela si tu nádheru.

„Pořád s tebou chci mluvit."
„Nekaž tuhle hezkou chvilku." Kdy nemám chuť z tebe udělat dýni.
„Proč ti vadí, že randim s Katie?"
„Fajn, už jsi ji pokazil." otočila jsem se na něj „Proč ti vadí, že bych randila s Marcusem?"

„Mně nevadí jen Marcus, ale i ostatní."
„No to mně taky."
„Takže jsi to myslela vážně." Tak moment.
„Ty si vážně myslíš, že chrápu s kdekým?" Mlčel. „To snad neni pravda." bezmocně jsem si zajela rukou do vlasů.

„A co jsem měl čekat? Jsi ze Zmijozelu."
„Á, já zapomněla." uvědomila jsem si sarkasticky.
„Promiň, já-" začal, ale nenechala jsem ho to dokončit: „Vypadni."

„Emily-" zněl zoufale, ale já se na něj nedokázala podívat.
„Vypadni!" zvýšila jsem hlas. Chvíli bylo ticho, pak jsem slyšela pomalé vzdalující se kroky. Měla jsem na krajíčku.

Jak si to mohl o mně myslet? Budím ten dojem? Tak moc jsem doufala, že zrovna on netrpí těmato předsudky.

Jakoby mi v hlavě přeskočilo a slzavé kanálky vyschly. Byla jsem plná vzteku a chtěla ho ventilovat.