Hogwarts (Fanfikce, Fred Weasley)

21.

I když jsem si tašku musela hodit do pokoje pro hosty, přesunula jsem se za Fredem, který ležel rozvalený na posteli a něco si četl.

Nevypadal, že by si všimnul mojí přítomnosti a to i přes přisednutí si k němu. Chtěla jsem, aby mě bral na vědomí. Pohodlně jsem si lehla vedle něj, hlavu si položila na jeho rameno a obmotala mu ruce kolem té jeho.

„Nečekal jsem, že přijdeš." zaklapl knihu a pohladil mě po tváři.

„Stýskalo se mi." pokrčila jsem rameny, ale vleže to tak nevyniklo. Lehce se zasmál. Nevěřil mi to. Rozhodla jsem se to neřešit a lehla si na něj. Byl pohodlnější než kterýkoliv polštář.

Do pokoje vtrhl George a hned spustil: „Pardon, že vás, vy dvě hrdličky, ruším, ale mamka nás chce všechny dole."

„To se neobejdete bez nás?" přesunul své ruce na mé boky.
„Ne a pohněte si," zamumlalo jeho milé dvojče a bylo pryč.

Fred si povzdechl, ale na nic víc se nezmohl. Přejela jsem mu dlaněmi po hrudi a políbila ho pod ušním lalůčkem.

Spokojeně zamručel a koutky se mu vytáhly do úsměvu. Druhý polibek jsem mu věnovala na tvář a až třetí na rty.

Ruce mu klouzaly po mém těle, dokud mi neskončili pod tričkem. Přejížděl mi prsty po páteři a já se samovolně narovnala.

Posadil se a já na krku cítila jeho dech. 

„Musíme jít," zašeptala jsem.

„Oni to bez nás zvládnou," protestoval mi tiše do vlasů a pomalu své rty posouval výš. Ovládla jsem se jen na chvíli, než jsem ho naléhavě políbila. Ihned mi začal polibky vracet a rukama mě tisknul blíže. 

Připadala jsem si jako smyslů zbavená. Nedokázala jsem myslet. Chtěla jsem jen jeho. A on vypadal, že to má stejně. Přesto naše rty rozpojil a hlavu si položil na mé rameno. Mezi rty mi unikl povzdech. Fred se pobaveně zasmál. 

„Co je k smíchu?" zamručela jsem. 

„Většinou je to opačně," vydechl mi do ucha. Pokusila jsem se ho políbit, ale nedovolil mi to. Znovu jsem si povzdechla a slezla z něj. Pak jsem opustila pokoj.

Fredovi to trvalo o něco déle. Když přišel, Molly ho sjela káravým pohledem. On jen pokrčil rameny a sedl si vedle mě. 

Molly asi hodinu mluvila o tom, co nás čeká následující dva měsíce a jak vše zorganizovat. 

Seděla jsem opřená o opěradlo, ruce založené na prsou, nohy natažené před sebou. Začala na mě dopadat únava. Div mi neklimbala hlava. 

Snažila jsem se držet oči otevřené a pozorně poslouchat, ale cítila jsem se, jako by Mollyina slova skrze mě jen prolétala. 

Poslední co si pamatuju je, že se mi samovolně zavřely oči a hlava mi spadla na Fredovo rameno.

Když jsem je znovu otevřela, ležela jsem ve Fredově posteli a venku se šeřilo. Posadila jsem se a zjistila, že nikdo jiný tu není. Ale jedna změna tu byla. 
V koutě místnosti stál batoh s mými věcmi.

Netrvalo to dlouho a dveře, na které jsem civěla, se otevřely. Vešel Fred, a když mě viděl, oči se mu rozzářili.
„Jak ti je?" zeptal se opatrně. Beze slov jsem natáhla ruce před sebe. Rychle pochopil. Sedl si ke mně a přitáhl do teplého vonícího objetí.
„Teď je to lepší," zamumlala jsem tiše a cítila, jak jeho stisk zesílil. 

Druhý den ráno jsem se vypravila dolů na snídani. Seděli jsme tu všichni jako jedna velká šťastná rodinka.

„Jak se cítíš, drahoušku?" zeptala se Molly s nehranými obavami v hlase.

„Mnohem lépe, děkuju." pokusila jsem se o úsměv. Skutečně mi bylo líp. Jak by taky ne, celou noc si mě Fred tisknul k sobě. A teď seděl vedle mě. Co mohlo být lepší?

„To jsem ráda. Fred se zmínil, že jsi předchozí noc toho moc nenaspala," usmála se a víc k tomu neřekla. 

„Seš hrozná slepice, víš to?" zašeptala jsem k Fredovi. Naklonil se ke mně a do ucha mi zašeptal: „Teď už jo." Projelo mi tělem chvění, že jsem se musela kousnout do rtu. Na tváři se mu mihl úšklebek. 

„Blbečku," vydala jsem ze sebe tiše. A hned toho litovala, neboť jsem ucítila jeho ruku na mém stehně. 

„Zopakuješ mi to?"

„Tohle není fér.. blbečku," ušklíbla jsem se nad jeho vážným pohledem. Naše oči se zaklesly do sebe a jeho ruka putovala výš. Kdybychom nebyli v pokoji spolu s ostatními, možná bych ho i nechala, takhle jsem mu však ruku zastavila a odstrčila. 

Nijak se nebránil a naprosto mě překvapil, když se ke mně naklonil a políbil. 

„Já to věděla!" vykřikla Ginny s výskokem na nohy a ukazovala na nás jako malá holka. Chtěla jsem se zvednout a odejít, a i by se mi to povedlo nebýt toho zrzavého krasavce. Jednou rukou mi chytl tu mou a druhou mi položil na tvář. 

„Nikam nepůjdeš," zašeptal a dal mi pusu na čelo. 

„Nikam jít nechci," vydechla jsem roztřeseně a hleděla mu do očí. Koutky jeho úst se vyhouply do úsměvu a své rty přitiskl na mé. 

Z břicha mi vyletěl nespočet motýlů a rozlétli se do všech koutů těla, kde neúnavně třepetali křídly.