Hogwarts (Fanfikce, Fred Weasley)

17.

Během posledních dvou týdnů školy se toho moc nestalo.
Začalo to docela pěkně. S Fredem jsem šla na rande, jako na opravdové rande. A musím říct, že až na konec to bylo moc fajn.

Všechno to začalo to pozváním. Byla jsem v knihovně a vzorně se učila na závěrečnou zkoušku. Studentů tam bylo pomálu, neboť se většina rozhodla v tak pěkný den jít ven.

Taky bych šla. Sedla bych si pod strom a četla si. Bohužel jsem musela každou chvíli vstát a hledat nebo vrátit potřebnou knihu, aby se mi stůl pod tou námahou nerozpadl.

Vracela jsem se s obří bichlí o bylinkách, když jsem si všimla listu vytrhnutého ze sešitu, založeného v knize, u které jsem si byla jistá, že jsem ji nechala otevřenou.

Byl popsán pár slovy:

„Chtěl jsem tě pozvat osobně, ale je nemožný tě zastihnout.
Byl bych rád, kdyby sis se mnou zítra vyšla.
Ve dvě před bránou do Prasinek.
F. W. „

Začala jsem se pitomě culit a bylo mi fuk, že nejspíš vypadám jako monstrum co požírá děti. List jsem složila a uklidila do kapsy. Bohužel učení to nijak moc nepomohlo. Ztvrdla jsem tam ještě několik hodin a na večeři se dostavila naprosto vyčerpaná, zralá na minimálně dva dny spánku.

Druhý den jsem celý proplouvala s nervózním pocitem v břiše, kterého jsem se nemohla zbavit. Přišla jsem pozdě, ale Fred nevypadal, že by ho to nějak rozhodilo nebo překvapilo. Spíš že s tím počítal.

Na přivítanou mi dal pusu a za zády vytáhl krásnou červenou růži. Vzala jsem ji do svých roztřesených rukou a s úžasem k ní přivoněla.

Ruku v ruce jsme procházeli Prasinky. Navštívili jsme Medový ráj a Žertovné předměty u Taškáře. Okouzleně jsem se dívala na věci, které na první pohled působili obyčejně, a poslouchala Freda, který o všem nadšeně vypravoval.

Připadala jsem si jako dítě, co poprvé vidí mňaminu. Na vše jsem zírala s rozzářenýma očima a lehce pootevřenou pusou v údivu. Jeho historkám s bratrem o všech těchto kouzlech dopomáhal k dokonalosti i jeho líbezný hlas.

Zrovna mluvil o karamelkách, kterou když si vezmete, tak vám naroste jazyk do obřích rozměrů, když se najednou zastavil a odmlčel. Otočila jsem se k němu a nechápavě na něj hleděla. Nic neříkal, jen mi pohled opětoval s lehce ublíženým a zároveň potěšeným výrazem. Stoupla jsem si před něj a pohladila ho po tváři.

„Jsi v pohodě?" zašeptala jsem starostlivě, jen lehce přikývl a přitáhl si mě do objetí. Tváří se mi zavrtal do vlasů a jeho dech mě šimral na krku. Dokonalý moment.

Mířili jsme zpět k hradu, oba s úsměvem na tváři a ze srandy jsme jeden do druhého vráželi. Netrvalo to, ale moc dlouho, neboť jsme potkali George, který nevypadal zrovna dvakrát moc nadšeně.

Začal se s Fredem o něčem dohadovat, ale já tomu nevěnovala příliš velkou pozornost, jelikož si ji získal Draco s Pansy stojící od nás pár metrů vypadající dost nakrknutě.

„O tom se s tebou nebudu bavit," pronesl Fred a jeden druhého nasupeně propalovali pohledem. Vzal mě kolem ramen a táhl pryč.

Na další rande došlo za pár dní, kdy mě odchytl na chodbě se svým roztomilým kukučem, kterému se nedalo odolat.

***

Vrkající blonďáček kolem mě nasupeně kroužil a prohodil se mnou sotva pár slov. Jedno odpoledne jsem se ho na rovinu zeptala, co má sakra za problém.

Nejdřív se trochu zdráhal, ale nakonec se to z něj přeci jen začalo sypat.

Začal tím, že se mu moc nelíbí přítomnost Freda poblíž mě a že mu nevěří. Myslela jsem si, že je to kvůli koleji a jeho rodině. Vyvedl mě ale z omylu. Prý je to kvůli tomu, jak střídá holky.

Chtěla jsem to co nejrychleji ukončit, jelikož to nemohlo dopadnout dobře a tak jsem řekla, že to není jeho starost. Byla jsem příliš naivní, když jsem si myslela, že to bude tak lehký.

Poznamenal, že Fred je stejný jako Blaise a že já jsem jen úlet. Nic víc.

Následovalo hodně nehezkých slov z obou stran a od toho incidentu se jeden druhému vyhýbáme.

Aby toho nebylo málo nebo abych se nenudila. Tak jsem díky Blaiseovi skončila po škole. Přičemž jsem výjimečně za nic nemohla.

Na hodině Přeměňování jsem s ním skončila v lavici a celou hodinu nezavřel pusu, já ji zas pro změnu neotevřela. Přesto si mě po hodině profesorka zavolala a dala mi trest.

Věděla jsem, že kdybych se pokoušela odporovat, k ničemu by mi to nebylo, takže jsem to poslušně přijala, a když jsem od ní byla co nejdál, vybila jsem si zlost na původci mé kalamity.

Nakonec to nebylo tak hrozné. Jen jsem jedno odpoledne musela strávit v učebně ve společnosti dalších poškoláků pod přísným okem profesorky McGonagallové. Musela jsem sepsat dlouhou a propracovanou esej a na konci toho všeho jí ji odevzdat.

Odcházela jsem s bolavou rukou a kručením v břiše. Když jsem ale zasedla v síni, neměla jsem vůbec chuť k jídlu. Jen jsem tam seděla a hleděla do prázdna před sebou.

Probralo mě drcnutí a následná omluva. Když jsem zvedla pohled, překvapilo mě, že jsem se dívala do Dracovi tváře a nijak to neskrývala. Zubatě se na mě usmál, až mi škubali koutky.

Řekl, že se přišel omluvit. Snažila jsem se ho přesvědčit, že nemusí, že to byla i moje vina, ale nenechal si to vymluvit.

Pansy naproti nám se usmívala jako sluníčko a pronesla něco nechutně přeslazenýho o tom, jak je ráda, že se znovu bavíme.

Z Angeliny se stala velmi úžasná kamarádka Katie. Která se potřebovala někomu vybrečet na rameno a soudě dle jejích napuchlých očí, brečela furt.

Společně s Levandulí se z nich stalo trio kvočen, které se ze všech sil snažilo chytit chlapa. Šlo jim to dost mizivě.

Zkoušky nebyli nijak úžasné, ale prošla jsem. Což je hlavní.

Co se týče Famfrpálu Nebelvír byl těsně za námi, když ale prohrál zápas s Havraspárem, kde se Harry nechal oblbnout krasavicí jménem Cho Changová, měl smůlu. Famfrpálový pohár byl náš.

U Školního poháru už to nebylo tak horký. Díky určitým kreténům, kteří si neumí dávat pozor, jsme každou chvíli přicházeli o body. Ty se samo sebou těžko sbíraly, jelikož většinu zblajzla Grangerová.

Skončili jsme třetí za Mrzimorem. No alespoň v něčem byl Nebelvír první. Když to profesorka vyřkla, skákali nadšením. Při pohledu do Fredovy rozjařené tváře se nešlo neusmát.