Hogwarts (Fanfikce, Fred Weasley)

22.

„Kde jsme to včera skončili?" lišácky se na mě usmál, jakmile za námi zapadly dveře. Sedla jsem si na okraj jeho postele a pobaveně ho sledovala. 

„Nevzpomínám si, že bychom něco začínali." věděla jsem, že kráčím po tenkém ledě a nesmírně jsem si to užívala. 

„Mile rád ti to připomenu." udělal těch pár kroků, co nás od sebe dělili. Musela jsem zvednout hlavu, abych mu stále viděla do tváře. Položil svou ruku na mou čelist a opatrně, jako bych byla z porcelánu, mě políbil. 

Poté co jsem nijak nezareagovala, se odtáhl, však svou ruku nechal na místě. 

„Děje se něco?" Obavy byli znát v jeho hlase i očích, kterými mi bloudil po tváři. Zdálo se, že hledá odpovědi. Smůla, hošánku, takhle to nefunguje. 

„Ne, nic." zavrtěla jsem hlavou a vstala. Jeho ruka stále spočívala na mé tváři. Povzbudivě jsem se usmála a přešla ke stolku vedle postele. Plně jsem si uvědomovala jeho přítomnost a karamelové oči skenující každý můj pohyb. Zpozorněl a i přes vzdálenost jsem cítila, jak z jeho těla sálá ostražitost. 

Očima jsem klouzala z předmětu na předmět, až mě zaujal složený lístek, schovaný mezi knihami. Okamžitě jsem po něm hmátla a otevřela ho. Stihla jsem ho však pouze přelétnout, než mi byl vytržen z rukou. 

Slova, která jsem zachytila, byla téměř ke konci. 

„Miluji tě, Angelino
                               Fred ♡„

Otočila jsem se a dívala se do jeho nejisté tváře. Nevěděl, kolik jsem toho přečetla. Rozhodla jsem se zjistit, kam až je schopný zajít. Zatvářila jsem se zvědavě a zeptala se: „Co se tam píše?"

Na jeho tváři byla znát okamžitá úleva. „Vlastně nic, jsou tam jen čmáranice." usmál se, papír zmuchlal a hodil za sebe. 

„Proto jsem to nemohla vidět?" 

„Jo, přesně proto," zavrčel.

„Proč se rozčiluješ?"

„Nerozčiluju."

„To vykládej svému obličeji." založila jsem si ruce na prsou. Zdá se, že poklička začíná padat a vztek se s bubláním valí ven. 

„Bože, ty seš zas příjemná." protočil oči.

„Alespoň jsem, na rozdíl od někoho, upřímná." začínala jsem být jízlivá. 

„Většina toho, co vypustíš z pusy, jsou hloupý vtipy."

„Furt lepší než co vypouštíš ty." Než stihl říct něco dalšího, obešla jsem ho a nechala ho tam stát. Při odchodu jsem vzala ze země zmuchlanou kuličku. 

Seběhla jsem do prázdného obýváku a papír rozbalila. Celý jsem ho pečlivě přečetla. Slovo po slovu. Nic jsem nevynechala. 

„Nečti to!" ozvalo se za mnou, ale sám viděl, že už je pozdě. 

Celý papír byl popsán láskyplnými verši na Angeličin půvab. Cítila jsem, jak mě začínají pálit oči. Zvedla jsem pohled a hleděla do Fredovy tváře. Vypadala jinak. Nebyla jsem schopna určit co, ale něco mi nesedělo. 

„Emily.." jeho hlas se střásl. Vyrušil nás nově příchozí. „Co tu blbnete?" byl to George a mířil k nám. „Co se stalo?" pohledem tikal z jednoho na druhého. Nakonec se zahleděl na papír v mých rukou a nedokázal zabránit pousmání. „Proč se..?" otázku jsem nedokončila. Když se usmál i Fred, bylo vše nad slunce jasnější. Tohle celé byl jen jeden z jejich hloupých žertů. 

Cítila jsem se zvláštně slabá a prázdná. Do svého hlasu jsem nedávala žádnou energii, byl stěží slyšet: „Vy jste vážně idioti." Zmuchlala jsem papír, který jsem, stále dřímala ve svým dlaních a hodila ho Fredovi do tváře. Otřela jsem si oči hřbetem ruky a přitom opustila místnost.

Kdyby jen věděl..