Hogwarts (Fanfikce, Fred Weasley)

10.

Kolem mě bylo ticho a tma. Přes zatažené závěsy nemělo měsíční světlo šanci proniknout dovnitř. Tiše, abych nikoho neprobudila, jsem opustila pokoj.

Kuchyň osvětlovalo světlo zvenčí a dodávalo mu kouzelný nádech. Obrátila jsem do sebe sklenici vody a chtěla se vrátit zpět do postele.

To by mě ale nesměl upoutat výhled na noční oblohu, který byl vskutku půvabný. Vyškrábala jsem se na linku a pozorovala hvězdnou spleť jako malá holka.

Z mého nesmyslného počítání hvězdiček mě vyrušil přibližující hlas. Jeho původce však stále stál ve tmě. Zněl rozespale, ale i tak ho bylo nemožné nepoznat.

Po jeho dalších krocích se mi naskytl pohled na Fredovu dokonalou tvář. Vyhoupl se vedle mě a zopakoval svou otázku: „Co ty tu?"

„Vykrádám ledničku." Usmál se.

Ahh, ten jeho úsměv, jak moc mi chyběl!

„Dneska jsem se choval hrozně." Jen jsem pokrčila rameny. Na tváři jsem ucítila jeho teplou dlaň a instinktivně naklonila hlavu, abych k ní měla blíže.

„Promiň." Bylo mi to fuk, jediné co mě v tu chvíli zajímalo, byla jeho přítomnost.

„Máš tak krásné oči." Nic neřekl, ale vzápětí jsem ochutnávala jeho hebké rty a peprmintový dech. Zajela jsem mu rukou do vlasů a tiskla ho k sobě. Naše jazyky se propletly a jeho ruce putovali k mému pasu. 

I když se odtáhl a můj mozek se znovu začal plně okysličovat, nedokázala jsem rozumně myslet. Byla jsem jen kopa hormonů. 

„Sluší ti to, když se červenáš," zašeptal a po odhrnutí vlasů z mého krku na něm začal tvořit značky doprovázené jemnými polibky. Usmála jsem se a kousla se do spodního rtu, abych ze sebe nevydala ani hlásku.