Slova hackera [Mejmr]

14.

Pohled Gejmra

"Buď opatrný, nejspíš ses Terce zalíbil a já nedovolím, aby mi tě vzala," šeptl jsem Honzovi do ucha, když už jsme procházeli ulicí. Honza chápavě přikývl.

"Tak, jsme tady!" oznámil jsem s úsměvem na rtech, když už jsme zastavili, zatímco jsem si prohlížel velkou ceduli nad vstupními dveřmi, kde byl napsaný název restaurace.

"Páni, vypadá to tu dobře," okomentoval to hned Honza. Já se jen ušklíbl. Tuhle restauraci jsem měl vždy rád. Vždy jsem sem rád chodil. I společně s Terkou. Proto jsme se dohodli na tomhle místě.

"No že jo! No nic, pojďme už dovnitř, ať tady nepůsobíme jako nějaká divná individua," konstatoval jsem. S tím jsem Honzu popadl za paži a táhl ke dveřím a následně dovnitř.

"Vždyť jsme Youtubeři, na nás není nic normálního," prohodil ještě MenT, než jsme oba začali vyhlížet tu potvoru. Samozřejmě, že myšleno ze srandy...

"Kluciiii!" křikla směrem k nám Terka, čímž na sebe upoutala pozornost několika zákazníků i obsluhy. Nakonec jsem pohledem zabloudil ke stolu pro čtyři, kde už si na jednom místě hověla Terka. S hlasitým povzdechnutím jsem se vydal jejím směrem.

"Ahoj, Tery," pozdravil jsem ji hned, jakmile jsme přešli blíž k ní. Terka nám okamžitě věnovala jeden ze svých přehypovaných pohledů.

"Ahoj Michale, Honzo," pozdravila nás, ale pohledem se zastavila na Honzovi. Věděl jsem, že to není dobré znamení. On je můj! Ničí jiný! Nadával jsem v duchu.

"Posaďte se a nestůjte tam jak dvě papriky," popohnala, nás, zatímco rukou poklepala na volné místo na židli vedle ní. Honzu, který se na místo už chystal posadit, jsem popadl za ruku a donutil ho sednout si na židli vedle mě, zatímco já seděl naproti Terce. Ta po mém činu jen našpulila tváře.

"Proč ho tak moc "ochraňuješ"?" zeptala se Terka narovinu. Při jejím zamračeném pohledu mě lehce zamrazilo, ale stejně jsem se ho nehodlal vzdát.

"Protože Honza už někoho má," oznámil jsem jednoduše, ale stejně jsem uhnul pohledem. Při vzpomínce na noc, která se odehrála už před třemi dny, jsem se vždy začal červenat. A co teprve Honza, který potom nemohl dva dny chodit a já ho tak opečovával jako princeznu...

Terka jen překvapeně zamrkala. Pak ale zahanbeně sklopila hlavu a pohled zabodla do stolu. Přísahám, že jsem viděl, jak tam vznikl škrabanec!

"Aha, to jsem nevěděla, promiň," zašeptala Terka svou odpověď. Upřímně mi ji bylo líto.

"Ale, z toho si nic nedělej. Však jsi pěkná holka, nemusíš to tak dramatizovat," pokrčil nad tím Honza rameny. Překvapeně jsem k němu vzhlédl. Terka mezitím opět začala zářit. Jiskřičky v jejich očích by byly schopné cokoliv zapálit.

Šťastně jsem se usmál. Přece jen, Terka pro mě vždy byla jako sestra. Je otravná jako moje sestra.

"Díky Honzíku," poděkovala, v čemž ji ale vyrušil telefon. Překvapeně sáhla do kapsy, odkud vytáhla modrý telefon.

Už jsem se jí chtěl zeptat, kdo jí píše, jenže v tu chvíli se jí oči rozzářily ještě víc a ona hned začala do telefonu něco psát. Ona je fakt jako dítě.

Nechal jsem ji ale být a místo toho chytl Honzu pod stolem za ruku. Ten se na mě překvapeně podíval, jenže hned na to se zase usmál. Nejspíš bychom si dali pusu, kdyby v té restauraci nebylo tolik lidí.

"No nic, napíšu mu později," oznámila Terka a telefon položila obrazovkou dolů na stůl. Hned pak si nás změřila pohledem. "A vy dva teď spolu chodíte?"

S Honzou jsme oba ztuhli. Nenápadně jsme od sebe ruce oddělali a každý se podíval jiným směrem. Nechtělo se nám odpovídat, ale stejně jsem už věděl, že na to Terka přišla.

"Jo," odpověděl jsem zahanbeně. Čekal jsem, že Terka bude naštvaná, ale místo toho nás s úsměvem sledovala.

"Jste spolu roztomilí, víte to?" zeptala se opět s úsměvem. Cítil jsem, jak se mi červeň žene do tváří a Honza na tom rozhodně nebyl líp.

"Díky," špitl Honza. Já jen přikývl hlavou.

"No nic, tak vás dva rozhodně nebudu zdržovat, až si dáme oběd, pojedu zase domů," oznámila Terka a rukou mávla na jednu číšnici. Tím upoutala její pozornost a na pohled mladá a nezkušená číšnice k nám došla, aby si mohla vyslechnout naši objednávku.

***

"Díky kluci, že jste došli, byl to super oběd, moc jsem si to s vámi užila," usmála se na nás Terka. Z jedné nohy přešlapovala nervózně na druhou, ale stejně se zdála být pozitivní jako vždy.

"My tobě taky, nakonec to bylo super," platil jí Honza.

"Jak jako nakonec?" pokrčila hned Terka podezíravě obočím. Honza si hned uvědomil význam jeho slov a proto rychle o dva kroky ustoupil s rukama vyšvihnutýma do vzduchu v obranném gestu.

"Promiň, takhle to nemělo vyznít!" začal se hned Honza omlouvat. Tomu jsme se s Terkou začali společně smát. Honza hned ruce zase pustil podél těla a uraženě našpulil tváře.

"No tak, nečerti se," řekl jsem hned Honzovi, zatímco jsem ho nenápadně chytil za ruku a přitáhl blíž k sobě. On se v tu chvíli uklidnil a víc se ke mně natiskl, až si hlavu opíral o moje rameno. Já ho nechal. Přece jen, teď je můj a tohle gesto se mi rozhodně líbilo.

Terka nás mezitím s úsměvem pozorovala, zatímco se málem rozplývala. Tomu se zase zasmál Honza.

"No nic, tak my jdeme," oznámil jsem Terce a jednu ruku vyzdvihl do vzduchu.

"Ahoj," pozdravil jsem jí a rukou zamával. Honzu už jsem nenápadně táhl pryč od budovy, před kterou jsme momentálně celou dobu stáli, a v které jsme před nějakou dobou obědvali.

"Ahoj," rozloučila se i Terka, na což se otočila a mířila si to druhým směrem než my. Naštěstí!

"Míšo, moje auto je ale druhým směrem," oznámil mi rychle Honza a zastavil mě v chůzi tím, že mě potahal za ruku. Já poraženě sklopil hlavu. Ano, tím směrem, kudy šla Terka.

"Chvíli tady počkáme," rozhodl jsem. Na Honzu jsem se jen nevinně usmál, než jsem ho za ruku přitáhl blíž k jedné budově, čímž jsme se i schovali pod menší stříšku.

"Víš, že se chováš jako dítě?" nadhodil jen tak Honza a já se nad tím pozastavil.

"To říkáš zrovna ty?" dloubl jsem si do něj, zatímco Honza dostal záchvat, kdy po mně začal křičet, zatímco já dostal záchvat smíchu.