Slova hackera [Mejmr]

6.

Pohled MenTa

Už to nevydržím! Gejmr neodpovídá na zprávy a pokud ano, tak buď je hrozně toxic, nebo ty zprávy po pěti sekundách maže, kdy si je ani nestihnu přečíst.

Tak strašně bych chtěl vědět, co se děje, ale nemůžu. Nemám to jak zjistit a ani kluci nepochodili. Gejmr je pro nás všechny záhada.

Kdybych s ním alespoň mohl promluvit z očí do očí, ale to není možné. Gejmra jsem nikdy neviděl a ani neznám jeho adresu... Moment! Sázka!

Žárovka, která se mi právě rozsvítila nad hlavou, osvítila celou místnost. Že i já jsem si toho všiml. Jak jsem mohl zapomenout?!

Když jsme se kdysi s Gejmrem sázeli v Gravity, musel mi Gejmr poslat Merch, ale já nechtěl, aby byl Gejmr smutný, tak jsem mu taky něco poslal ze svého merche. Musel jsem mu slíbit, že jeho adresu nijak nezneužiju, ale tohle přeci není zneužití.

Aniž bych cokoli napsal klukům, kteří Gejmra už řešili přes dva dny, vzal jsem si mobil, peněženku a klíče a vydal se ze studia.

"Počkej, kam to jdeš?" zeptal se mě nechápavě Tomáš, když jsem kolem něj prošel.

"Za Gejmrem," odpověděl jsem mu jednoduše a vydal se ze svého bytu a studia zároveň ven. Ani jsem nečekal na Tomášovu reakci. Chtěl jsem jít za ním.

Nastoupil jsem do svého žlutého mustangu a vydal se vstříc dálnici do Prahy. Jen počkej Gejmre...

***

Za půl hodiny jsem už přijížděl do Prahy a na mobilu sledoval Gejmrovu adresu. Je skvělý, že mám adresu, ale teď to ještě najít...

Po další půl hodině, kdy jsem bloudil Prahou, jsem se konečně dostal až k té ulici. Hned jsem si začal hledat místo na parkování.

Když jsem zaparkoval, vystoupil jsem z auta a začal hledat číslo vchodu. Nebylo to až tak těžké. Dále zvonky... Nechtěl jsem na Gejmra zvonit rovnou, tak jsem zazvonil na nějaké random jméno.

"Haló?" zeptal se hlas nějaké nejspíš starší paní.

"Dobrý den, zapomněl jsem si vchodové klíče, pustíte mě prosím dovnitř? Nikdo u mě doma není," zahrál jsem. Musím říct, že bych byl dobrý herec.

"Ach ty děti," povzdechla si žena, ale stejně mě pustila dovnitř. Dveře začaly zvláštně zvonit a já je mohl otevřít a vstoupit dovnitř. Teď už jen najít jeho patro a jeho dveře.

Nastoupil jsem do výtahu s nadějí, že tam budou mít seznam jmen, kdo je v jakém patře, jak to u některých paneláků bývá, ale měl jsem smůlu. Papír tam byl, ale roztrhnutý vejpůl. Aspoň vím, že mám hledat do čtvrtého patra, protože výš on není.

Z výtahu jsem tedy vystoupil a šel po schodech. Proč je tak náročné chodit po schodech? Pomalu jsem stoupal výš a v každém patře zkoumal jmenovku.

Až ve čtvrtém patře jsem konečně narazil na správnou. Hned jsem zazvonil a čekal, až mi někdo přijde otevřít.

Po asi deseti minutách, kdy jsem si už sedl na schody a s poslední nadějí vyčkával, jestli se dveře otevřou, se opravdu otevřely.

Kluk, který je otevřel se na mě podíval zkoumavým, avšak unaveným pohledem. Nemohl jsem si nevšimnout tmavých kruhů pod očima a nepřítomného výrazu.

"Můžu dál?" zeptal jsem se opatrně. Až v tu chvíli si kluk uvědomil, kdo jsem a chtěl něco říct, jenže se mu podlomila noha a on padal přímo ke mně. Naštěstí jsem ho stihl v pořádku zachytit.

Ani jsem ho nezvedal na nohy, rovnou jsem si ho vyhoupl do náruče a vydal se k němu do bytu. Za námi jsem zavřel dveře.

"Me-MenTe? Co t-tady děláš?" zeptal se Gejmr překvapeně. Jen jsem se nad jeho výrazem pousmál. Vzal jsem ho do jeho studia, kde jsem ho položil na gauč.

"Chtěl jsem tě přijít zkontrolovat," vysvětlil jsem mu jednoduše a sáhl mu má čelo. Horečku naštěstí neměl. I přes to ale bylo poznat, že je unavený a že je mu špatně.

"Ne-nemusel jsi... Hlavně potom, co jsem ti řekl," sklopil Gejmr hlavu směrem k zemi. Já mu však hned chytil bradu a hlavu mu zvedl.

"Nesmysl! Kdy jsi naposledy spal?" zeptal jsem se, když jsem si ho prohlížel.

"Asi před dvěma dny..." odpověděl a lehce se zapotácel.

"Kolik jsi toho naspal?" zeptal jsem se na další otázku, u které jsem se bál odpovědi.

"Za posledních šest dní asi devět hodin," zamyslel se na chvíli. Zhrozil jsem se. To i já toho naspím víc a to chodím spát kolem tří nebo čtyř hodin ráno a vstávám v deset. Ideální čas na spaní...

"Tak pojď! Jdeš okamžitě spát!" přímo jsem rozkázal a vzal Gejmra opět do náruče. Už neměl ani sílu se jakkoli bránit.

Vzal jsem ho k němu do ložnice, kde jsem ho hned položil na postel a zakryl peřinou. Gejmr mi však věnoval vyděšený pohled.

"Nemůžu jít spát... Když spím, tak se dějí špatné věci. A já nechci o nikoho dalšího přijít," Gejmrův hlas zněl spíš prosebně. Přišel jsem blíž k němu a pohladil ho po tváři.

"Teď si odpočiň, budu tě tady hlídat," řekl jsem mu konejšivým tónem. Gejmr jen přikývl a ponořil se do polštáře. Do minuty usnul.

To je blázen... Proč prostě nešel spát?

Chtěl jsem odejít z místnosti, ale nedalo mi to. Musel jsem si ho prohlédnout. Předtím na to nebylo tolik času, ale teď mám času, kolik jen chci.

Zatímco on spal, jsem si ho začal prohlížet. Byl nádherný, kromě tedy unavených očí. A s tím nevinným výrazem... Stop! Tohle je divný!

Raději jsem z jeho ložnice odešel a zavřel dveře, ale ještě předtím jsem mu vzal mobil, který byl na nočním stolku. Nepotřebuje ho vedle sebe, aby ho rušil ze spaní...

Dále jsem se vydal vstříc Gejmrovo studio, které si teď také můžu prohlédnout...